Album Post Pop Depression má být podle slov Iggyho Popa jeho posledním. I kdyby tomu tak nebylo, patří rozhodně mezi jeho nejlepší. Nejvyzrálejší. První, co si při poslechu Popovy novinky uvědomíme, je její spříznění s nedávno zesnulým Davidem Bowiem, a je zcela jedno, jedná-li se o filiaci úmyslnou či zcela podvědomou.
Recenze: Iggy Pop na nás kašle a sdílí svou depresi s Bowiem
Popovy post popové deprese vznikaly v době, kdy Bowie sice ještě žil, o své chorobě však již věděl a není proč si myslet, že by se svému starému příteli nesvěřil. Bowie je zkrátka na albu Post Pop Depression stále přítomen, jako duch, v tom nejlepším slova smyslu. Nic na tom nemění ani fakt, že na tomto albu Iggy Pop autorsky spolupracoval s Joshem Hommem, kytaristou amerických Queens of the Stone Age, kapely zcela odlišné od všeho, co kdy Bowie dělal. Ačkoliv…
Ne rezignovanost, ale spíše tvrdý postoj
Pokud se ale budeme držet linky Pop–Bowie, okamžitě je třeba říct, že to v žádném případě není „Bowieho deska“. Ono spříznění je spíše pocitové, inspirační, stejně jako tomu bylo u dvou Popových nejlepších sólových alb, a sice The Idiot a Lust For Life (obě 1977), přičemž především to první prokazuje, jak důležitým spolutvůrcem pro Popa Bowie byl.
A také, jak dobře si Iggy Pop vzal tuto lekci k srdci, a to nejen hudebně a textově, ale i pokud jde o zvukové pojetí nahrávek, v nichž kromě „klasických“ nástrojů slyšíme jak různé přimíchané zvuky, tak i smyčce či dechy – aniž bychom si to při prvním poslechu vůbec uvědomili. Ostatně, je dobré si připomenout, že rok před spoluprací na desce The Idiot Bowie vydal své vynikající, dílem berlínskou elektronikou ovlivněné album Station To Station (1976) a že vzal s sebou Popa na turné.
Vraťme se ale k novince. Volba Joshe Hommea jako spoluautora se ukázala být trefou do černého, zkušený kytarista se netlačí do popředí, citlivě doprovází, důraz je především na Popově zpěvu – tedy na jeho hlase. Hlase, který je zralý, jak jen to může být, hlase, z nějž cítíme vše, čím si prošel, a nebylo toho málo, hlase, který pronáší slova, z nichž – navzdory výrokům o posledním albu a stažení se z hudebního života – necítíme nějakou znavenou rezignovanost či melancholii, ale spíše tvrdý postoj. Zkrátka to, čím byl Iggy Pop vždy charakteristický.
Nevyčerpatelná energie
Již úvodní Break Into Your Heart udává tón celému albu – temné kytarové motivy a stejně tak temný Popův hlas, a již zmíněné historické asociace, jichž se drží i následující Gardenia, kterou by pro Popa klidně mohl napsat právě Bowie a jistě by se mu hodně líbila.
Podobně jako připomínka společně strávených, pěkně divokých dnů v západním Berlíně, elektronikou podbarvená German Days. Skvělá je aranže písně Sunday, v jejímž závěru slyšíme i smyčce a dívčí sbor, či Vulture s Iggyho akustickou kytarou, řezavými riffy v pozadí a textem o supu, čekajícím, až mu posloužíme jako potrava.
Iggy Pop / Post Pop Depression
Prostě, jako vždy, žádná selanka. A když v písni American Valhalla zpívá, že „nemá žádné plány ani žádné dluhy“, můžeme tomu rozumět i tak, že světu nic nedluží, a k tvrdému životu, který v textu zmiňuje, patří i smrt, jež je „pilulkou, co se každému těžko polyká“. A on nakonec stejně nemá, jak v závěru několikrát téměř záhrobním hlasem opakuje, „nic než své jméno“. Nahý přišel na svět, nahý z něj odchází.
Tak zlé to ale ještě nebude, Iggy Pop dokáže hodně klamat, a hlavně, jeho energie je – i po všech těch letech na drogách, sebedestruktivním chování a dalších excesech – nejspíš nevyčerpatelná. A když v poslední písni Paraguay zpívá, že už má všeho po krk a zmizí někam do Jižní Ameriky, kde jsou „lidé stále ještě lidmi“, že se tam vyléčí sám a my si všechny ty vychytané vymoženosti civilizace můžeme nacpat někam, je to jen logické zakončení vynikajícího alba, osobního a mimořádně otevřeného – ovšem takový byl Iggy Pop vždycky, ať to stálo, co to stálo. Naštěstí.