Na počátku knihy je zadek. Odhalený. Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (* 1977), jejíž íránské kořeny jsou zjevné, nenabízí ale jenom nahotu. Dojde i na slova, jež se v tělo proměňují. I když její prvotina Chomejní, Sade a já působí místy jako agitace, nelze se ubránit dojetí nad spontánním projevem a nasazením, které činí z knihy více než jen jednu autobiografickou zpověď.
Recenze: Chomejní, Sade a já - rebelství, nikoli bez příčiny
Po formální stránce jde o dokumentární prózu, v níž autorka spojuje osobní zážitky a vzpomínky s reflexemi nad stavem svým a potažmo celého světa (zvláště toho tzv. muslimského). Jejím východiskem jsou sešitové záznamy, jež si psala na podnět svého otce po dobu dvaceti let. Knihu ostatně otci věnovala.
Vzpomínky zahrnují období od roku 1979, kdy v Íránu nastoupil k moci ájatolláh Chomejní, až po relativní současnost (do roku 2013). Autorka pendluje ve své paměti mezi dvěma městy: Paříží a Teheránem, a mezi dvěma zeměmi: Francií a Íránem.
Vousáči, vrány a „děvky“
Důvodem, tím hlavním, jenž přivedl autorku k napsání knihy, je boj. Boj proti předsudkům, konvencím, tmářství. Tím nepřítelem, s nímž se na stránkách utkává, zápasí s ním, není na prvním místě nikdo menší než - jejími slovy - „černobílý stařec“, jistý Chomejní, uvedený jako první v titulu.
Teprve kouzlem tohoto starce se k moci dostávají „vousáči“ a „vrány“, jak označuje autorka posluhy a pomocníky islámské republiky - kvůli jejich dlouhým vousům a tmavému zahalení.
Abnousse, jež se v knize neskrývá ani pod žádným jiným jménem, zahalování nesnáší. Na protest se svléká již jako holčička, čímž budí rozruch: zatím to vypadá jako hra, ale vážnost, s jakou se při tom setkává, v ní vyvinou instinkt, jenž si ponese i do exilu s celou rodinou. Není to jenom obyčejné vytržení z vlastní kultury, ale především srážka s dogmaty, vztahující se na ženy. I ty malé.
Malá rebelka vyrůstá v mladou ženu a svět kolem sebe - i ten v Paříži, kde od svých osmi let dále s rodiči a početným (především ženským) příbuzenstvem žije - posuzuje černobíle. Ne, že by neměla ráda barvy, ale i v Paříži náhle potkává vousáče i vrány. Setkává se ovšem i s „děvkami“ a libertinskou literaturou, na jejímž vrcholu stojí markýz de Sade. Ten, který se stane její zbraní proti Chomejnímu, ale i všem, kteří by chtěli podmanit si její tělo - i duši.
Za jednu z nejlepších pasáží knihy považuji představu, že moc obskurantismu by bylo nejlepší zničit - bombardováním libertinskou litetaturou.
Traumata v novém světě
Abnousse Shalmaniová se v Paříži naučila vidět svět barevněji, ale stále tu jsou varovné příznaky tmářství: a nemusí jít toliko o muslimy, ale třeba i o skupinku fanatických trockistů, pro něž žena není sama sebou.
Hledání vlastní identity ve světě Francouzů i Francouzek, kteří někdy překvapivě hodnotí pro ni zřejmé skutečnosti, vrcholí třemi událostmi, z nichž 11. září 2001, kdy došlo k atentátu na věže Světového obchodního centra, působí nejtraumatičtěji. Není to ale datum jediné: je tu i 21. duben 2002, kdy do druhého kola prezidentských voleb postoupil Jean-Marie Le Pen, předseda nacionalistické Národní fronty, ale i datum 27. prosince 2007, kdy byla zastřelena Bénazír Bhuttová, pákistánská předsedkyně vlády.
Hrdinka svého vlastního vyprávění dozrává pod vlídným dohledem „Velké Tolerance“, jak přezdívá svému otci, stále se nedokáže s mnoha věcmi smířit - tu i onde; přichází ale sv. Valentýn a s ním i konečné získání francouzského občanství. Třicet let od chvíle, kdy se k moci dostal její úhlavní vousáč.
Je to konečná katarze? Ne zcela. Muži je obletována, ale vybrat si nedokáže. Je stále odjinud. Mezi těmi paradoxy jí zní věta, jež uslyší, když se chlubí na večírku čerstvým občanstvím: „A není to míň sexy než být politickým uprchlíkem?“ Bude muset ještě prožít více v západním světě, aby této blazeovanosti dokázala porozumět?
Víc než agitace
Kniha je spontánní a upřímnou zpovědí o potřebě milovat bez předsudků novou vlast. Zároveň odpovědí pro ty, kteří nevěří na možnosti integrace. Ve dnech, kdy Francie prochází jednou z dalších krizí svého sebevědomí, zní vyznání kolébce Velké francouzské revoluce, jež přinesla „volnost-rovnost-bratrství“, nakonec velmi aktuálně. To není jenom agitace…
Jde o generační výpověď, kde nesejde na jemnocitu, jako spíše na výrazu. Jazyk překladu věrně přenesl dynamiku původního textu, jenž si nebere servítky v morální ani sexuální oblasti. Ale přesto se pár chyb vloudilo. Nacionalistická politička Marine Le Penová určitě nemá partyzány (jde o stoupence). Naopak fotbalista Zidane jen tak „nehlavičkoval“, ale hlavou soupeře udeřil…
Abnouse Shalmaniová: Chomejní, Sade a já. Přeložili Iveta Picková a Jakub Marek. Vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2016.