Studiová scéna Divadla na Vinohradech uvedla premiéru legendární hry Ladislava Smočka Piknik, někdejší ustavující drama pražského Činoherního klubu. Jejím hlavním tématem jsou odlišná chování osob v ohrožení. Tajemná džungle nemilosrdně rozkrývá povahy hrdinů a přitom si zachová své tajemství.
Recenze: Piknik je zkouška strachu, ale není důvod se bát
Není piknik jako piknik. Tento je napínavým válečným konfliktem, odehrávajícím se kdesi v Tichomoří. I když by si ten s hojností jídla, pití a flirtování vojáci moc přáli, jejich piknik přináší příšeří, noc, zlověstné zvuky a existenční obavy.
Ladislav Smoček dokončil metaforické dílo v roce 1963 a o dva roky později ho uvedl v Činoherním klubu. Drama získalo ve spolupráci Smočka s režisérem Vladimírem Sísem také černobílou filmovou podobu (1967). „Piknik zůstává po kongeniálním Smočkově nastudování výzvou, která láká k té opovážlivosti se jí znovu zmocnit,“ vysvětlil dramaturg Jan Vedral, proč vinohradská scéna po hře opět sáhla.
Piknik
Herecké party Jiřího Hálka, Miroslava Macháčka, Jana Kačera, Františka Husáka a Josefa Somra z původního divadelního obsazení v novém nastudování se ctí zastali Denny Ratajský, Jiří Maryško, Daniel Bambas, Marek Holý a Michal Novotný, jenž mne nejvíce oslovil jako rozvážný Tall.
Interpretace charakterů figur zůstává na režijním vedení Davida Šiktance a do určité míry na představitelích rolí, z nichž všechny jsou v jistém smyslu hlavní. Psychika jedinců v extrémních životních situacích diváka zajímá, ale dá se předpokládat, že inscenace bude logicky více bavit pány. To kvůli dominantním motivům války, nepřátelství, hodnostní a osobnostní hierarchie.
Tropická samota konfliktu
Všechny jevištní situace vznikají na základě mužského ega, rozehrávajícího nečekané zvraty obrazů a podporujícího narůstající napětí. Z divadelních prostředků volí inscenátoři úspornost světel a maskáčovou dekoraci, zakrývající celý prostor, takže si hlediště navykne bedlivě sledovat dobře maskované persony. V takovém případě je hlas a pohyb důležitější než mimika tváře nebo pravdivost očí. Slyšíme cikády, zbraně jsou občas namířeny proti nám, je šero a nevíme, co nebo kdo se vyřítí z nejbližšího křoví. „Nenapadlo vás někdy, že tělo zmizí snadno v rostlinách?“
Reportáž: Vojenský Piknik na Vinohradech (zdroj: ČT24)
Spojovací komentáře příběhu zprostředkuje projekce, což hru zestručňuje. Čekání na noční hlídce děj místy záměrně zpomalí, dynamiku přinášejí momenty vyprovokované agrese, chlapeckého řádění s pěnami na holení či ukázky mazáckých praktik. Disharmonická monotónní hudba Ondřeje Švandrlíka umocňuje atmosféru strachu. Bezpečí vnějšího i vnitřního světa závisí na nebezpečném průzkumu křoví. Tak to prostě je. Potřebujeme vědět, co způsobuje ten „divnej šramot“ v naší blízkosti.
Příští Piknik pořádá Studiová scéna Divadla na Vinohradech už 12. března.