Tři sestry a dva bratry objevila v Anglii ve svých 80 letech Milena Ručková, dcera protinacistických odbojářů, kteří pomáhali za války uprchlíkům přes hranice. O existenci sourozenců neměla dosud tušení. Ke sjednocení rodiny pomohlo bádání historičky Pavly Plaché.
Dcera odbojářů objevila ve Velké Británii pět sourozenců. Do svých 80 let o nich nevěděla
Na svoji matku si 80letá Milena Ručková nepamatuje. Zemřela v koncentračním táboře, jí samotné byly necelé dva roky. „Oni pustili maminku k porodu domů. Mě si, když maminku zatkli, nevzali, pro děti tam ještě nebylo místo,“ popsala. Vychovávali ji prarodiče. Otec, také odbojář, utekl kvůli obavám ze zatčení do Velké Británie.
Milena Ručková ho viděla jen jednou, po válce. Bylo jí šest let. „Když si pro mě otec přijel v roce 1946, tak mu babička dala fotku. Vím, že se strašně pohádali, protože on si mě chtěl odvézt a babička řekla, že ne,“ vysvětlila. Otec se už nikdy neozval. V Británii si založil novou rodinu, měl pět dětí.
Obě strany propojila až historička Pavla Plachá. Publikovala článek o odbojové činnosti Mileniny matky. „Z Velké Británie se mi ozvaly děti otce paní Ručkové, tedy její nevlastní sourozenci. Článek také četli a hned se ptali po své sestře,“ řekla historička Ústavu pro studium totalitních režimů.
Doma měli stejnou fotografii. „Fotka nás vlastně s těmi mými sourozenci dala dohromady. Oni napsali ‚neznámá dívka z Česka' a já jsem na to odpověděla, že to jsem já,“ přiblížila Ručková. Kvůli koronaviru se doteď osobně nepotkali.
Nehovoří stejnou řečí, přesto si telefonují
„Já jsem dva měsíce nedělala nic jiného, než brečela. Je to šok,“ svěřila se. Podle historičky Plaché ale ke zjištění přistupovala statečně. „Pro ni bylo opravdu velmi těžké se na sklonku života dozvědět, že má pět sourozenců, o kterých nemá ani tušení,“ uvedla.
V kontaktu jsou zatím jen přes počítač nebo telefon. Britští sourozenci neumí česky, Milena Ručková anglicky. Komunikují s pomocí překladače. Jakmile pro ně bude bezpečné cestovat, chtějí angličtí sourozenci paní Ručkovou navštívit. „Obejmeme se, pohladíme se. Konečně budeme živí vedle sebe, na to se hrozně těším,“ dodala. Společné setkání, pokud to situace dovolí, plánují na léto.
Podrobněji se příběhu věnuje aktuální číslo revue Paměť a dějiny, které vydává ÚSTR.