„Nejvíce je pro mě být matkou, to mi nikdo neodpáře,“ řekla nevidomá paralympijská vítězka a trojnásobná mistryně světa Pavla Kovaříková v Událostech, komentářích. Ač nevidí, je úspěšnou ilustrátorkou a autorkou známého loga kampaně Světluška. Vztah zdravých lidí vůči handicapovaným se podle ní postupně zlepšuje, ale lepší vzájemné komunikaci brání přílišná korektnost. S Pavlou Kovaříkovou hovořil Michal Kubal.
Paralympionička, předkladatelka, výtvarnice, zakladatelka neziskové organizace, matka. Co z toho, co jsem vyjmenoval, jste nejvíc?
Matka.
Matka? Tak začneme u matky.
To mi nikdo neodpáře.
S vychováváním dítěte s vaším handicapem je spojena spousta příběhů. Vaše dcerka Marta chodila s rolničkou, abyste slyšela, kde je. Při kývání ano – ne musíte sahat na hlavu, abyste věděla, jak kýve. Procházky jsou bez kočárku, protože zároveň zvládnout bílou hůl a kočárek nebylo možné. Co z toho bylo nejsložitější?
To nevím, žiju ze dne na den a „rozhlížím“ se kolem, jak se s tím vypořádávají i jiní nevidomí rodiče. Současně si hledám svoji cestu, s mým mužem ji hledáme společně. Je to nekonečná improvizace, protože běžně používané fígle a techniky od vidících rodičů pro nevidomé nefungují. Tak improvizuju.
Vzpomenete si na nějaký poslední fígl, který jste musela použít na Martu nebo Míšu?
Spíš mě fascinuje, jak děti málo vnímají mou slepotu. Do dneška, když mě chtějí překvapit, tak mě nutí, abych si zakryla oči, abych je nepozorovala, co tam dělají. A trvají na tom.
Říkala jste, že jsou kurzy pro rodiče, kterým se narodí nevidomé děti, ale chyběl vám kurz pro nevidomé rodiče. Zlepšilo se to, nebo pomáháte svými vlastními zkušenostmi? Předáváte své fígle někomu jinému?
Ne, nás nevidomých rodičů je tak málo, že se námi žádná organizace cíleně nezabývala. Tu a tam vznikne nějaký text, existuje svépomocná skupina na internetu, kde si rodiče píšou nějaké vychytávky. A také v neziskové organizaci Rozhledna se snažíme k tomuto tématu přispívat.
Jednou při vyšetření se vás lékařka ptala, proč nejste sterilizovaná. Zní to strašlivě, ale mění se to v posledních letech?
Je to případ od případu, ale stále se stává, že když nevidomá žena otěhotní, setkává se opravdu s tímto typem předsudku. Včetně toho, že ji někteří gynekologové mají automaticky tendenci směřovat k interrupci. Těch předsudků a mylných představ je zejména ve zdravotnictví mnoho. Místy je to trošku středověk.
Pak jste také vyprávěla, že když jste žádali o adopci, bylo to úplně bez problémů. Jde tedy obecně říct, zda si už česká společnost zvykla na to, že v ní žijí lidé s handicapem? Už ví, jak k nim přistupovat?
Já myslím, že to je společná práce na dlouhé časy, určitě se to ale zlepšuje. Třeba atmosféra v Praze je výrazně lepší v tom, že se obvykle v davu najde někdo, kdo je uvolněný, přiblíží se, nabídne pomoc a má představu, že je dobře promluvit, a ne na mě hned sáhnout. Na malých městech je to obtížnější. Ale i my, nositelé trochu vybočující zkušenosti, musíme umět srozumitelně říct, co potřebujeme.
Jakou roli hraje obava o to, abychom se vyjádřili co nejkorektněji? Ubližuje to třeba tomu, že zbytek populace k vám přistupuje jinak? Možná se bojí, aby se vás nějakým způsobem nedotkl?
Trošku to tak vnímám, asi nebudu jediná. Ten příliš velký důraz na politickou korektnost, co se smí, co se nesmí. Problém je, že jazyk to úplně nevyřeší a podstatný vždycky zůstane vnitřní postoj. Když na mě děti volají „jé to jseš ty, ta slepá paní“, v tom žádný problém nevidím, protože do komunikace jdou. Ale když si lidé ve frontě za mnou šuškají „to je ta slepá“, to ke komunikaci moc nepovede.
Ale opravovat jazyk jenom proto, že mluvíte se mnou, vede ke stresu na vaší straně. Nevidomí také řeknou jsem ráda, že tě vidím, protože nejde o to na sebe zírat, ale mít radost, že jsme se potkali. Když dva lidé, kteří zrovna sedí na vozíčku, spolu ukončí vztah, také nebudou říkat, že se rozjeli. Oni se prostě rozešli.
Od olympijských her v roce 1992 uběhlo 27 let. Jak těžké bylo opustit sport? Uvedla jste, že ze sportu jste odešla kvůli podvodným praktikám ostatních sportovců. Opravdu to funguje i mezi sportovci s handicapem?
Nebyl to jediný důvod. Měla jsem pocit, že se to završilo a opravdu jsem nechtěla strávit život tréninkem a studiem. Ale samozřejmě, svět zdravotně postižených je úplně stejný jako svět lidí bez postižení, s veškerou dynamikou, s kladnými i s těmi zápornými postavami. A sláva chutná všem, akorát že rozměr sportu zdravotně postižených je menší, jde tam o menší peníze. Podvody jsou třeba jednodušší nebo nemají takový dosah, ale existují i tam. Samozřejmě většina sportovců je poctivých.
Za ten krátký život jste stihla to, co jiným stačí na několik životů. V poslední době malujete, ilustrujete knížky, to zní skoro nemožně. Byl to jeden z vašich snů?
Ne, takhle jsem o tom neuvažovala. Zkusila jsem si vzít do ruky propisku a něco jsem si čárla. Když jsem studovala v Americe, v jednu chvíli jsem měla dodat něco kreativního do školy. Tak jsem něco zkusila nakreslit a zjistila jsem, že propiska je krásně sledovatelná hmatem.
Navázala jsem na svou dětskou vášeň kreslit. Postupně jsem obrázky začala rozdávat kamarádům a pak se to dostalo k dalším lidem. I výtvarníkům.
Kde berete takový optimismus, sílu do života?
Na světě mě to prostě baví. A jsem hrozně zvědavá. Slepota je výzva, musím si hledat své cestičky. Oficiální sdílené návody tak úplně nefungují, mám samozřejmě zmenšený manévrovací prostor. Ale mě nebaví sedět na zadku a nic nedělat, to bych nevydržela.
Kdyby byla jedna věc, kterou byste řekla těm, co vidí, co by to bylo?
Vůbec nevím! Poselství národu…
Sem s ním. Tak řekněte poselství mně.
Chtěla bych poděkovat za to, co dělá nadační fond Českého rozhlasu ve sbírce Světluška. Je hrozně fajn, že vnímá potřeby nás jednotlivců. Naše rodina má podporu, aby si mohla zaplatit pomoc. Tu opravdu dost potřebuji, hlavně kolem dětí. Světluška také stojí za řadou projektů, kterým se v neziskovce Rozhledna věnujeme.
Já bych chtěl poděkovat za optimismus, který jste nám předala.
Děkuji.
