Pietní akcí v Sezimově Ústí si lidé v pondělí připomněli sedmdesáté výročí úmrtí Edvarda Beneše. Druhý československý prezident zemřel v rodinné vile manželů Benešových 3. září 1948 ve věku 64 let.
Před sedmdesáti lety zemřel druhý československý prezident Edvard Beneš. U jeho rodinné vily v Sezimově Ústí na Táborsku si lidé výročí úmrtí připomněli na pietním shromáždění. Zúčastnili se ho zástupci vlády i církve.
„Toto je chvíle, kdy s vděčností vzpomínáme nejenom na jeho osobnost, ale i celé životní dílo, které zdaleka není snadné obsáhnout,“ uvedl biskup českobudějovické diecéze Vlastimil Kročil. „Dozrál v osobnost, která se stala pro náš národ symbolem svobody a demokracie,“ dodal.
Významně se zasloužil o mezinárodní uznání odboje za první světové války a posléze i uznání československého státu. Od vzniku republiky byl Beneš ministrem zahraničí, krátce také zastával funkci ministerského předsedy.
„Jeho roli hodnotíme vysoko už od počátku. Už při snahách o založení samostatného Československého státu – v době probíhající první světové války, kdy stál vždy po boku Tomáše Garrigua Masaryka,“ řekl ředitel Husitského muzea v Táboře Jakub Smrčka.
A sám Tomáš G. Masaryk prý vždycky říkal, že bez Beneše by Československá republika nebyla. „Beneš byl člověk velmi pečlivý, vysoce erudovaný a studovaný. Uměl řadu jazyků, orientoval se v řadě problémů,“ zmínil Jakub Smrčka.
Strůjce československé zahraniční politiky a její orientace na Francii zastával také vysoké funkce ve Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat.
Docent filozofie, doktor práv, politik a diplomat ale dodnes budí vášně. Především svojí rolí v temném období před německou okupací i o dekádu později při převzetí moci komunisty v únoru 1948.
V roce 1935 Beneš převzal mandát po nemocném prezidentu Masarykovi. V září 1938 ovšem ustoupil nátlaku Velké Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Jako prezident neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu.
Za války nejprve řídil domácí ilegální organizaci Maffie a poté, co musel emigrovat, se stal jednou z hlavních postav zahraničního odboje. Působil v exilové vládě v Londýně.
Právě jeho rozhodnutí v období druhé světové války zůstávají dodnes diskutovanými otázkami. S Benešovým jménem jsou spojeny proslulé dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se týkaly mimo jiné majetkových záležitostí a odsunu zejména Němců z československého území, potrestání kolaborantů a znárodnění.
„Málokdo v historii musel projít tak těžkými obdobími a dělat tak těžká rozhodnutí v situaci, kdy vlastně nemohl přijmout žádná příznivá rozhodnutí. Všechna rozhodnutí byla vlastně dilema,“ uvedla historička Marie Neudorflová.
Ta zároveň Beneše pamatuje i coby asi pětiletá dívka. „Viděla jsem ho jenom jedinkrát naživo a to mi bylo asi tak pět roků a bylo to u Národního muzea. Musím říct, že to na mne udělalo silný dojem,“ dodala.
Dalším kontroverzním momentem jeho kariéry je situace v únoru 1948. Historici dodnes diskutují o důvodech, které jej vedly k přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování nové vlády nadiktované šéfem komunistů Klementem Gottwaldem.
Právě přijetí demise v konečném důsledku vedlo k nastolení komunistické diktatury. Podle dobových svědectví čelil Beneš nevybíravému tlaku ze strany premiéra Gottwalda, který vyhrožoval zatýkáním a vojenským zásahem Sovětského svazu.
Krátce poté, co svým podpisem stvrdil novou vládu, Beneš opustil Pražský hrad. Uchýlil se spolu s manželkou Hanou na venkovské sídlo do Sezimova Ústí u Tábora. Nepřítomností na Hradě chtěl demonstrovat nesouhlas s vývojem ve státě, s abdikací na prezidentský úřad však váhal. Abdikoval teprve 7. června 1948, po volbách stvrzujících nástup komunistů. V září potom zemřel. Manželka Hana přežila „prezidenta budovatele“ o více než čtvrtstoletí, zemřela v prosinci 1974.
