Česká republika bude mít poprvé od listopadu 1989 kabinet, který se zřejmě ve sněmovně bude opírat o hlasy komunistů. Exministr spravedlnosti a dlouholetý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se domnívá, že jednou taková změna přijít musela. „Já jsem předpokládal, že ta změna bude v opačné poloze: že se zreformuje samotná strana. Místo toho se změnila politická scéna, a to z vůle voličů,“ připomínal Pavel Rychetský v Interview ČT24. Podle něj nejde o pozitivní změnu: netýká se však jen Česka, ale i dalších evropských zemí. Ptala se Zuzana Tvarůžková.
Rychetský: Nebyl bych rád, kdyby konflikt kvůli nejmenování ministra závisel na rozhodnutí Ústavního soudu
Interview ČT24 v Pavlem Rychetským (zdroj: ČT24)
Česko má od středy nově jmenovanou vládu, konečně nemá vládu v demisi. Bylo to únosně dlouhé období?
Teď už se k tomu snad mohu vyslovit. Já jsem se dlouho zdráhal na tyto otázky odpovídat, protože se mohlo stát, že by musel odpovídat Ústavní soud. To se nestalo – vládu máme, jestli s důvěrou, se zanedlouho dozvíme.
Faktem je, že je v této zemi stoletá tradice tzv. parlamentní demokracie s prvky proporcionálního volebního systému – to znamená, ústava vždycky předpokládala, že vláda bude barevná, že nebude jednobarevná. Že se bude těžko sestavovat většinová koalice. Vezměte si, kolik let jen samotná existence komunistů způsobovala, že se zúžil prostor na možnou koalici. Teď najednou se ten prostor zase rozšířil a komunistická strana se dostala do řady s ostatními.
Taková situace tady nebyla od listopadu 1989. Jak vy vnímáte složení nové vlády i poslanecké sněmovny? Kdy sledujeme novou vládu, která bude žádat o podporu komunistů, zároveň ale funguje hlasovací trojkoalice ANO, KSČM a SPD?
Předpokládám, že se mě neptáte jako předsedy Ústavního soudu, ale dnes už spíše veterána a pamětníka, který se v této oblasti pohyboval léta.
Jednou ta změna asi musela nastat. Já jsem předpokládal, že ta změna bude v opačné poloze: že se zreformuje ta strana. Buďto zanikne, nebo přijme ideály a principy, které jsou vlastní liberální demokracii – to je trochu široký termín – ale já říkám demokratickému právnímu státu.
A místo toho se změnila politická scéna, ale ne z její vůle, ale z vůle voličů. To prostě nemůžeme přehlížet. Svým způsobem můžeme hledat příčiny, protože ta změna není pozitivní, ale nemůžeme za to vinit ani voliče, ani ty politické subjekty, o kterých jsme si mysleli, že se nemůžou objevit jako reálný partner na půdě vrcholného zákonodárného sboru.
Je to pro vás zklamání, když říkáte, že to není pozitivní změna?
No tak samozřejmě. Ale musíme přemýšlet o tom, proč se to děje – nejen u nás, ale děje se to v sousedním Německu, nemluvě o tom, co se děje v Polsku a Maďarsku, tam to je mnohem horší. Takže to je krize naší civilizace, odpovědnost za to nenesou extremistické nebo radikální síly, ale naopak ty tradiční síly: že jim ujel vlak. Že nebyly schopny na tu společenskou situaci reagovat.
Vrátíme se zpátky k tomu, jak bude vypadat budoucí vláda, která bude žádat o důvěru. Je tady stále prezidentem odmítaný kandidát na post ministra zahraničních věcí. Pane předsedo, jmenování ministra navrženého premiérem je podle vás možnost nebo povinnost?
Teď jsem na to měsíc odmítal odpovědět, protože nebylo možno vyloučit, že na to bude muset odpovídat ústavní soud. A to riziko stále ještě existuje: takže moje odpověď bude obecná.
Drtivá část akademické scény, která se zabývá konstitucionalismem – ústavním právem a interpretací naší ústavy, je toho názoru, že prezident je vázán návrhem premiéra a že může jen výjimečně odmítnout jmenovat. Ale to je takový extrém, který nepřipadá v úvahu – že by byl navržen na ministra někdo, kdo není absolutně vůbec způsobilý zastávat jakoukoliv veřejnou funkci. Například kdyby byl ve výkonu trestu nebo kdyby byl nesvéprávný. Prostě skutečně absolutní extrém – jinak jsou prezidenti zcela vázáni tím, co jim jimi jmenovaný předseda vlády navrhne.
A je třeba říci, že proto žádný prezident – ani Václav Klaus, ani Václav Havel ani Miloš Zeman – nejmenovali premiéra, dokud si s ním nedohodli, kdo v té vládě bude sedět. A místo toho používali institut, který v ústavě nenajdeme: pověření jednáním o vládě.
A tím si vytváří ten politický prostor?
Ano. Ale já to neodsuzuju. Prostě se z toho stala ústavní praxe – nechtěli ztratit vliv na složení vlády, kterou potom jmenují. A je to také proto, že až do vzniku České republiky a platné ústavy měli naopak prezidenti tu pravomoc, jak si sestaví vládu. Nikdo jim do toho nemohl mluvit. A teď se to najednou změnilo.
Za jakých okolností by podle vás dávalo smysl, kvůli nejmenování ministra, vyvolat spor u ústavního soudu?
My nemáme radost z toho, že čas od času musíme řešit politické spory, které by měly být v kultivované společnosti řešeny dialogem na politické úrovni a neměly by být přehazovány na ústavní soud. Jsou-li přehozeny, tak prostě musíme rozhodnout, i při vědomí toho, že má naše rozhodnutí někdy velice krutý politický dopad. To se nedá nic dělat.
Ta otázka jmenování, na to není precedens, a možná, že tomu nebudete věřit, ale těch 15 soudců ústavního soudu nikdy – ani při neformálním sezení – si nanečisto nevyzkoušelo diskuzi o tom, jak bychom rozhodli.
Protože to nikdy nebylo potřeba?
Asi trochu jistá míra zdrženlivosti, ale přitom z těch 15 soudců část – včetně mě - svůj názor vyjádřila v komentářích k ústavě. Jiná část ne a já si opravdu netroufám odhadovat, jak by to dopadlo.
Ale hlavně je ta moje odpověď v tom, že bych nebyl rád, kdyby tento politický konflikt měl zase záviset na rozhodnutí ústavního soudu. A víte proč? Ústavní soud je jediný soud v této zemi, jehož rozhodnutí nelze žádnou exekucí vynutit. Jenom silou jeho autority. Zatím byla všechna naše rozhodnutí respektována a dovedu si představit, jaká by byla situace, kdyby ústavní soud rozhodl a ta politická reprezentace se rozhodla to ignorovat. Já si myslím, že nám to nehrozí, i když vidíme země, kde se to stalo (třeba Polsko). No a v Turecku je dokonce několik soudců ústavního soudu zavřeno ve vězení.
Vy jste patřil mezi ty, kdo se ozvali kvůli politickým reformám justice v Polsku. Říkáte, že to u nás nehrozí: jste si jistý tím, že ten vývoj, tak jak ho sledujeme, opravdu nesměřuje k tomu, že se porušují některé zásady nebo principy, které jsme si za 25 let vytvořili?
Ačkoliv jsem celoživotní skeptik, tak se stále snažím být optimistou a jsem přesvědčen, že ten náš systém, který jsme po roce 1989 vytvářeli, je snad natolik robustní a imunní, právě i díky ústavě, kterou máme, že odolá případným snahám, které určitě přijdou.
Kam podle vás budou ty snahy mířit?
Tak nebude to ta turecká cesta – naštěstí se u nás žádný Erdogan neobjevuje, nehledě k tomu, že u nás žádný jednotlivec – ani prezident republiky – nemá takové kompetence. A bez změny ústavy je nemůže mít.
Ale skutečně se může stát, že v zákonodárném sboru převáží tendence přijímat zákony, které začnou výrazně omezovat svobodu jednotlivce. Pod praporem boje proti terorismu a podobně. Vidíme to už v celé EU a je to velice citlivá záležitost – mám tím na mysli odposlechy občanů, sledování jejich komunikace apod. A v tu chvíli bude právě ústavní soud ten, který bude poslední možnou brzdou, aby takové zákony prostě zrušil.
Rozhovor je redakčně krácen, plné znění najdete ve videu.