Šlechtický rod Lichtenštejnů byl dlouho v České republice nevítaný. Se zemí, kde vládne, jsme měli od roku 1945 přerušené všechny diplomatické styky. Obnovit se je podařilo v roce 2009, dodnes je ale kalí spory o majetek, který byl zabaven podle Benešových dekretů. Soudy nyní řeší nárok knížectví na stovky hektarů v okolí Prahy. Podrobnosti zjišťoval David Macháček z Reportérů ČT.
Spor mezi státem a knížecím rodem je o 600 hektarů lesa rozdrobených na bezmála stovce pozemků v okolí Říčan u Prahy. Lichtenštejnům byly pozemky zkonfiskovány v roce 1945 podle Benešových dekretů. Rodina knížete Františka Josefa II. ale zjistila, že je Československo na sebe nikdy úředně nepřepsalo a po celou dobu byl v katastru nemovitostí jako vlastník evidovaný kníže.
Když v roce 1989 František Josef II. zemřel, přihlásila se o pozemky na základě platné závěti lichtenštejnská nadace a soud její dědický nárok v roce 2013 uznal. „Na základě soudního rozhodnutí byl proveden záznam v katastru nemovitostí, kdy z Franze Josefa II. byly předmětné pozemky zapsány do vlastnictví Nadace knížete z Lichtenštejna,“ dodal právní zástupce nadace Aleš Linhart.
Lichtenštejnové: Benešovy dekrety na nás neplatí
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ale rozhodnutí soudu napadl a podařilo se mu verdikt zvrátit. „I v dnešní době je v katastru nemovitostí několik desítek i stovek tisíc nemovitostí zapsaných na nedostatečně identifikovatelné vlastníky a stát je postupně dává do kupy,“ uvedl mluvčí úřadu Radek Ležatka. Benešovy dekrety jsou podle něj navíc stále součástí právního řádu České republiky.
„Máme zde 600 hektarů lesa, jichž jsme právoplatnými vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí. A v roce 2015 se český stát rozhodl proti nám opět aplikovat Benešovy dekrety. V letech 1945 a 1951 na nás byly protiprávně aplikovány a dnes se děje totéž. Celý příběh je o spravedlnosti. Není o hektarech… Na povrch navíc vyplouvají nové důkazy, které byly soudům předloženy,“ tvrdí Konstantin z Lichtenštejna.
Pro rozklíčování soudního sporu jsou tak důležité odpovědi na tři zásadní otázky. Kdo jsou Lichtenštejnové? Měly být na tento šlechtický rod uvaleny Benešovy dekrety a mohli se Lichtenštejnové proti tomu bránit? A proč si stát zabavený majetek zapisuje do svého vlastnictví více než 70 let po skončení 2. světové války?
Cizinci s obrovským majetkem na Moravě
„V roce 1236 jsme se dostali do Čech prostřednictvím Jindřicha I. z Lichtenštejna, který obdržel vlastnický titul Mikulova,“ uvedl Konstantin z Lichtenštejna. Majetková základna na Moravě se postupně rozrůstala a na konci 16. století už byli Lichtenštejnové jedním z nejbohatších moravských šlechtických rodů.
„Byli ve specifické situaci. Měli vlastní knížectví, které se v průběhu 19. století stalo plně suverénním. To je dnešní Lichtenštejnsko. Čili hovořit o nich jako o československých občanech samozřejmě nemůžeme. Byli to cizinci, kteří na našem území vlastnili obrovskou rozlohu majetku,“ poznamenal historik z Ústavu světových dějin FF UK Václav Horčička.
Před 2. světovou válkou se Lichtenštejnové nikdy nepřipojili k deklaracím hlásajícím věrnost Československu. Na rozdíl od ostatních šlechtických rodů na našem území byli v jiném postavení právě proto, že měli svůj vlastní stát. Respektoval to i tehdejší prezident Edvard Beneš. Za 2. světové války pak knížectví nikdy neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava a členové rodu si nezadali ani s nacismem.
„Máme doklady o tom, že Lichtenštejnové za války vystupovali velmi korektně ke svým českým zaměstnancům, že se snažili nerozlišovat mezi českými a německými zaměstnanci. A také jsou doklady o jejich snaze pomoci některým zaměstnancům či jejich rodinám, které byly perzekvovány okupačním režimem,“ uvedl Horčička.
Národnost lichtenštejnská, ale jazyk německý
Bezprostředně po skončení války získali Lichtenštejnové další doklad o tom, že jejich národnost i státní příslušnost je lichtenštejnská. Uznal to například Národní výbor ve Velkých Losinách. Protože byla ale jejich mateřským jazykem němčina, byli spojováni s německou nebo sudetoněmeckou komunitou a zahrnuti pod Benešovy dekrety.
Podle právníka Nadace knížete z Lichtenštejna se rod začal bránit proti konfiskaci už v létě 1945: „Bránili se, že nepatřili k německé národnosti. Dokládali to různými doklady, až se kauza dostala v roce 1947 k Nejvyššímu správnímu soudu, který měl o stížnosti rozhodnout.“ Soudy tehdy fungovaly korektně a vypadalo to, že konfiskace bude zrušena.
Zlomový únor 1948
Než ale mohl soud rozsudek vynést, přišel únor 1948 a s ním i komunistické ovládnutí justice. V kauze pak nastal obrat o 180 stupňů. Soudce Pilík, který před únorem 1948 původně navrhoval, aby Lichtenštejni nespadali pod Benešovy dekrety, byl v roce 1951 ostatními kolegy přinucen návrh rozsudku změnit a stížnost zamítnout.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v tom ale problém nevidí. „Podle našeho názoru soudní obrana znemožněna nebyla. Právní předchůdci žalobců se měli šanci bránit a bránili se s prostředky, které jim tehdejší právo dávalo, nicméně v této obraně nebyli úspěšní,“ tvrdí Ležatka.
Za obhajobu rodu Jáchymov
Takový výklad ale rod odmítá. „Soudce Pilík byl nakonec z justice odejit, protože jeho názory jako demokratického soudce nebyly po chuti novému režimu. Tehdejší právní zástupce Lichtenštejnů doktor Emil Sobička byl zatčen policií a poslán do Jáchymova. A to jenom proto, že zastupoval rod Lichtenštejnů,“ upozornil Linhart.
Lichtenštejnové proto tvrdí, že jim jde především o spravedlnost. „Rozhodnutí proti nám padlo z úst komunistického soudu a v té době již byly důkazy zamlčovány. Proto si myslíme, že je důležité, abychom se dočkali spravedlivého verdiktu,“ řekl Reportérům ČT Konstantin z Lichtenštejna.
Rozsudkem z roku 1951 byl moravský majetek rodu, do kterého patřil například Lednicko-valtický areál, úřady postupně zkonfiskován. Platilo to ale pouze pro Moravu. V Čechách, kde byl majetek Lichtenštejnů mnohem menší, stát nic takového neudělal, a proto 600 hektarů lesů v blízkosti Prahy dál podle pozemkových knih patří knížecímu rodu.
Stát se pozemků vzdát nechce
Až nyní, po projednání závěti knížete Franze Josefa II., začala Česká republika uplatňovat svůj nárok u soudu, a tím se desítky let spící spor znovu otevřel. „Katastr nemovitostí nebyl před rokem 1990 bez chyb. Například kolem 50. let jednu chvíli dokonce katastr ani neevidoval žádné nemovitosti. Nicméně Česká republika vždy měla jistotu, že tyto pozemky vlastní. Vlastnila je už od dekretů prezidenta republiky,“ tvrdí Ležatka.
V dosud neukončeném sporu dávají soudy zatím za pravdu státu. „Soud určil, že vlastníkem je Česká republika. A to přesto, že jsme předkládali celou řadu velice závažných důkazů, spousty listin, které svědčily o opaku. Nicméně soudy se tím odmítly zabývat s poukazem na to, že prostě jednou proběhla konfiskace, takže je to nezajímá,“ řekl Linhart.
S odkazem na nové důkazy, které se objevily i v této reportáži, ale kterými se soudy zatím nezabývaly, však podala lichtenštejnská nadace dovolání k Nejvyššímu soudu. Členové rodiny zároveň opakovaně ujišťují, že jim nejde o znovuzískání například Lednicko-valtického areálu, ale o nápravu staré křivdy.
