Česká republika přišla o třicet procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než 114 500 Čechů, 11 500 německých antifašistů, 7 000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo asi přes milion osob české, slovenské, případně ukrajinské národnosti. Ve zbytku pomnichovského Československa zůstalo poté okolo 6,5 milionu obyvatel.
Všichni, kdo nebyli Němci a nechtěli se stát druhořadými občany Říše, museli opustit své domovy a přesídlit do vnitrozemí. V prvních týdnech okupace se ještě stovky lidí pokusily o odchod do zahraničí. Ti, kteří měli štěstí, se po strastiplné pouti přes Slovensko, Polsko nebo Maďarsko dostali na Západ či na Východ. Mnozí z nich ve Francii, později v Anglii a až v roce 1941 i v SSSR vstupovali do tvořících se zahraničních vojenských jednotek.
Život v okupované zemi nebyl jednoduchý. Snad na první pohled viditelnou změnou byla jízda vpravo: v Československu se totiž na rozdíl od Německa jezdilo vlevo. S příchodem okupantů se prakticky během jediného dne začalo jezdit vpravo. V Praze byly dokonce za necelý týden předělány všechny výhybky, aby se i tramvaje přizpůsobily novému „pořádku“.
Změnila se i tvář měst. Kromě německo-českých nápisů se objevovala úplně nová jména ulic, neurážející ideje německého nacionálního socialismu. Zmizely názvy připomínající legionářské tradice, jména význačných představitelů státu, se kterými bylo Německo ve válečném stavu. Zakázána byla pochopitelně jména Židů a také jméno T. G. Masaryka.
Národnostní menšiny byly pro Němce jen záminkou
Československo bylo mnohonárodnostním státem, který měl velké problémy při řešení vztahu mezi jednotlivými národnostmi, ale klíčový problém byla snaha nacistického Německa zlikvidovat uspořádání vzešlé z první světové války a zlikvidovat Československo jako samostatný stát, protože v roce 1938 bylo Československo ve střední Evropě jediným demokratickým státem. „Musíme to vnímat jako souboj diktatury a demokracie na pozadí národnostních sporů,“ řekl historik z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Michal Pehr. „Problém s německou menšinou byl jen záminkou ke zničení Československa,“ dodává Rajlich. Nepomohly by tak podle něj ani ústupky Němcům žijícím na českém území. „Ty vztahy nebyly ideální už od 19. století,“ dodal k soužití Čechů a Němců Rajlich, který poukázal na to, že už František Palacký odmítal myšlenku velkého Německa.
Obětovaly západní mocnosti Československo?
Mnichovská dohoda, podepsaná 29. září 1938, se stala vrcholem takzvané politiky ústupků západních mocností vůči nacistickému Německu. Několik měsíců po jejím podpisu okupoval Berlín i zbytek českého území…
„Klíčový byl primárně postoj Francie, protože Československo bylo vnímáno jako spojenec Francie, měli jsme i spojenecké smlouvy,“ myslí si Pehr. Podle Rajlicha ale vztahy s Francií začaly pokulhávat už od konce 20. let. „S jistou nadsázkou by se dalo říct, že se tu projevila politika košile bližší než kabát. Francie měla své velké politické problémy, prožívala politickou krizi, která byla ovlivněna řadou hospodářských a sociálních problémů,“ vysvětlil Pehr. Francie podle něj měla strach, že by se dostala do války.
Chamberlain si podává ruku s Hitlerem na mnichovské konferenci
Tehdejší rozhodující reprezentanti francouzské a britské politiky podle něj byli přesvědčeni o tom, že se jim podařilo alespoň pro jednu generaci zachránit mír. „Primární důvod, proč Francie a Velká Británie souhlasily, byl strach z toho, že dojde k rozpoutání války. Politika appeasementu byla vedena snahou zabránit válce za každou cenu. Nakonec došlo jen k odkladu,“ řekl Pehr.
Měl Beneš jinou možnost než Mnichovskou dohodu přijmout?
Podle Pehra měl prezident Beneš určitě jinou možnost než mnichovský diktát přijmout. „Někdy je tendence fatalisticky naznačovat, že nebyla jiná možnost. Vždycky ale máme různé možnosti. Pravdou je, že tehdy československá vláda a prezident stáli v neuvěřitelně těžké situaci, protože nevybírali mezi dobrým a špatným rozhodnutím. Obě rozhodnutí byla špatná,“ uvedl Pehr a poukázal na to, že Adolf Hitler při jednání v Mnichově prohlásil, že odstoupení Sudet je jeho poslední územní požadavek. „Francie a Velká Británie to tak braly, takže byla jakási naděje, že toto bude poslední postup nacistického Německa,“ uvedl Pehr. „Bylo to samozřejmě velmi iluzorní,“ dodal.
