Moskva/Praha - Konec nadějím na socialismus s lidskou tváří znamenal podpis tzv. Moskevského protokolu. Představitelé Československa v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou jím uznali obsazení země vojsky Varšavské smlouvy. Původně se domnívali, že jsou schopni vytvořit předpoklady pro liberálnější podobu Československa, následně byli donuceni akceptovat tlak Moskvy na návrat do jejich bloku. Naše komunistické vedení tak sen o socialismu s lidskou tváří neuhájilo. (Více o Moskevském protokolu.)
Moskevský protokol korunoval okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy
Nejvyšší československé vedení se 23. srpna vypravilo do Moskvy v naději, že se podaří vysvětlit sovětskému generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi, že v Československu socialismus není ohrožen. Ludvík Svoboda ještě před odletem odolal nátlaku a nepodepsal kolaborantskou vládu. K delegaci se připojili i soudruzi kolem Alexandra Dubčeka, kteří byli již 21. srpna zatčeni a násilím eskortováni do Sovětského svazu. Přesto, že českoslovenští politici, na něž celý národ spoléhal, zpočátku odmítli uznat oprávněnost intervence, nakonec tzv. Moskevský protokol podepsali. Svůj podpis odmítl připojit jen František Kriegel, tehdejší předseda Ústředního výboru Národní fronty. Experiment Pražského jara se tak fakticky uzavřel, pomalu začalo období „normalizace“.
„Pro československou delegaci to nebyly úplně nové požadavky. Sovětská delegace je vznášela alespoň částečně už při jednání na konci července v Čierne nad Tisou. Nyní byly dodány do protokolu. Koroze obrodného procesu, který se označuje jako pražské jaro, pak následoval v řádu měsíců a byl korunován v dubnu 1969 nástupem Husáka na Hrad,“ řekl historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Část delegace byla do Moskvy nedobrovolně odtransportována
„Československá delegace byla složená ze zvláštní směsice lidí. Část byla do Moskvy odtransportována nedobrovolně sovětskou mocí, například Alexandr Dubček, Oldřich Černík či Josef Smrkovský. Následně tam dojela delegace vedená prezidentem Ludvíkem Svobodou, v níž byli jak lidé konzervativního křídla uvnitř komunistické strany, tak lidé trochu lavírující a postupně se klonící k naplňování Moskevského protokolu, jako byl například Gustáv Husák,“ dodal historik Kalous.
Lidé byli vystaveni enormnímu tlaku
„Uvnitř československé delegace existovala celá řada názorů. Byli tam lidé, kteří nepochybně pro Sověty pracovali v období před okupací a spoléhali na jmenování dělnicko-rolnické vlády, tak jako v Maďarsku v roce 1956. Byli tam lidé, kteří si byli vědomi toho, jak je situace vyostřená. Hledali způsob, jak řešit vzniklé problémy takzvaně realisticky. To byl například Husák, který byl původně příznivcem Dubčekova vedení a také se snažil v období před srpnem jednat v duchu akčního programu KSČ,“ řekl Kalous.
Jednání probíhala komplikovaně a byla několikrát přerušena. Text se rodil velice těžce. Nejprve měli Češi předložit vlastní návrh, který Sověti odmítli, následně předložili svůj koncept Sověti, který zase odmítali podepsat někteří českoslovenští představitelé, například Smrkovský nebo Dubček, nejvehementněji pak František Kriegel, který ho jako jediný nakonec nepodepsal.
„I ten finální podpis byl velice zvláštní. Nejprve sovětská strana bouchla do stolu a demonstrativně odešla, aby se potom vrátila a při podpisu pozvala novináře, kteří vešli do sálu v situaci, kdy si sovětští představitelé potřásali rukama s československými politiky,“ popsal Kalous.
Jan Kalous, historik:
„Tlak na československé představitele v Kremlu byl enormní. Delegátům například naznačovali, aby Kriegla nechali v Moskvě s tím, že se o něj postarají, myšleno tak, že si ho odvezou někam za Ural. Ti lidé byli vystaveni prekérnímu tlaku.“
Moskevský protokol - obrovské zklamání
Český národ 27. srpna s napětím sledoval, s čím nejvyšší komunistické vedení z Moskvy přijelo. Prezident Svoboda tehdy oznámil dosažení dohody o postupném plném odchodu cizích vojsk. Vojska z měst a obcí se měla okamžitě přemístit do vyhrazených prostorů. Zároveň prezident naznačil snahu pokračovat v polednovém vývoji. Nicméně každý rozpoznal, co zaznělo mezi řádky. Všechny naděje byly pohřbeny. Přestože poslední šancí, jak dosáhnout odchodu okupačních vojsk, bylo požádat OSN o vyhlášení neutrality, obsazená země na příkaz sovětského velení 27. srpna 1968 Radě bezpečnosti OSN oznámila, že další jednání o intervenci jsou bezpředmětná.
Politik a lékař František Kriegel se nesmazatelně zapsal do paměti všech, kteří zažili události roku 1968, a to zejména proto, že jako jediný politik v srpnu 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol. Po návratu z Moskvy mu normalizátoři jeho principiální postoj neodpustili. V roce 1969 byl vyloučen z Ústředního výboru a následně i z komunistické strany. Ten samý rok také přišel o poslanecké křeslo. Kriegel se poté zapojil do disidentského hnutí, podepsal Chartu 77, a do konce života byl pod dohledem StB. Zemřel 3. prosince 1979. Totalitní režim tehdy zakázal jeho veřejný pohřeb.
„Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země.“
V Moskvě zatkli účastníky vzpomínky na rok 1968
Jak hodnotí historik Jan Kalous zásah moskevské policie, která zadržela deset lidí, kteří přišli na Rudé náměstí v Moskvě připomenout 45. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa? „Vypovídá to o stavu ruské společnosti, respektive sovětské. Jaký pokrok společnost jako celek udělala? Jestliže v roce 1968 skončil odvážný postoj lidí, kteří přišli demonstrovat úplně logicky a očekávaně, pak u státu, který o sobě prohlašuje, že buduje demokracii a zasahuje ještě rychleji než v roce 1968, je to velice podivné,“ uzavřel Kalous.
