Nejstarší dochovaná zkamenělina létající veverky prozradila paleontologům, jak se tato zvířata vyvíjela a proč vlastně dospěla do své podoby. Evoluce těchto tvorů byla zatím obestřena tajemstvím.
První známá létající veverka žila ve Španělsku. Oznámili to paleontologové z Barcelony, kteří popsali nejstarší exemplář. Toto zvíře žilo v době před přibližně 11,6 milionu roků asi 40 kilometrů od města Can Mata. Vědce nález zaskočil, při prvním pokusu o analýzu si totiž mysleli, že narazili na zcela neznámého tvora.
„Velikost ocasu i některých kostí na nohách nám naznačovala, že by tyto pozůstatky mohly patřit nějakému primátovi,“ uvedl hlavní autor práce Isaac Casanovas-Vilar. Výsledek dalšího výzkumu byl ale pro primatology zklamáním, protože podrobnější analýza a další nalezené kosti prozradily, že to není vůbec příbuzný opic, ale spíše myší a krys. Našli totiž velkou pravěkou veverku Miopetaurista neogrivensis, tedy tvora, který patří mezi hlodavce.
Španělští paleontologové zkoušeli pomocí kombinace molekulárních a klasických paleontologických metod zjistit, kdy se tyto okřídlené veverky na Zemi poprvé objevily. Stalo se to zřejmě v době před přibližně 31–25 miliony lety, kdy se létající veverky vyvinuly z obyčejných veverek, které žijí na stromech a schopnost poletovat se u nich neobjevila.
Navíc se vědcům podařilo prokázat, že tato pravěká veverka byla blízkým příbuzným dnes existujících velkých veverek Petaurista. Říká se jim poletuchy a jejich kostry jsou podle Isaaca Casanovas-Vilara tak podobné vymřelým létajícím veverkám, že je můžeme klidně pokládat za „živoucí fosilie“. Tímto výrazem se označují zvířata, která zůstala na světě sama z původně velké skupiny, když všechna jim příbuzná zvířata už vymřela. Patří mezi ně například slavné latimérie, ale také ostrorepi, listonohové nebo ptáci hoacinové.
Ukázka úspěšné evoluce
Na severní polokouli žije 52 druhů veverek schopných plachtit. Mohou tímto způsobem překonávat vzdálenost až 150 metrů a tato schopnost jim slouží pro pohyb mezi stromy, na nichž žijí. Využívají k tomu kožní lem, který mají mezi předními a zadními končetinami. Dokážou ho napnout a po odrazu ze stromu nebo skalního útesu (u výše žijících veverek) pomocí něj plachtit. Zásadní jsou pro to jemné zápěstní kůstky, které jsou pro tyto poletující veverky unikátní. Právě ony umožňují plachtění a podle nich také paleontologové identifikovali, že pravěká veverka patří mezi ty plachtící.
Původ těchto zvířat je už dlouhá léta zahalen tajemstvím a vědci se o něj přou. Většina vědců věří, že se od stromových veverek ty polétavé oddělily asi před 23 miliony lety. Existují ale také fosilní doklady, které naznačují, že se nějaké polétavé veverky na světě objevily už před 36 miliony lety. „Problém je v tom, že z těchto starých veverek schopných plachtění se dochovaly jen zuby a z nich se rozdíl mezi těmi létavými a nelétavými nedá pořádně poznat,“ dodal Casanovas-Vilar.
