V únoru 1959 dostala naše armáda k využití nové „koště“, československou legendu, útočnou pušku vzor 58, nesprávně označovanou jako samopal.
Československá lidová armáda byla jedinou součástí Varšavské smlouvy, jejíž základní ruční palná zbraň byla domácího původu. Tou zbraní byl Samopal vzor 58, který ale vlastně žádným samopalem nebyl. Jeho zavedení do výzbroje rozkázal ministr obrany 10. února 1959.
Tato zbraň prokázala za půlstoletí služby svou kvalitu a ve výzbroji české armády zůstává až do dnešních dnů. Ačkoliv v posledních letech dostávají čeští vojáci nové útočné pušky CZ 805 Bren z uherskobrodské zbrojovky, je definitivní konec Samopalů vzor 58 ještě poměrně daleko – ke kompletnímu přezbrojení by mělo dojít roku 2020.
Kde se vzala česká útočná puška
První samopaly sice zavedla československá armáda do výzbroje už krátce po druhé světové válce a už předtím je používali vojáci exilové armády na východě i západě, základní zbraní ale byla ještě v 50. letech opakovací puška. Nový typ zbraně, v době svého vzniku označovanou za samopal (v dnešní terminologii je to ale útočná puška, nepoužívá totiž pistolové střelivo), vyvinuli v druhé půli 50. let v brněnské konstrukční kanceláři a vyráběla ji České zbrojovka Uherský Brod. Armáda na tomto projektu pracovala pod krycím jménem „Koště.“
Veřejnost se s novinkou mohla seznámit už v květnu 1959, kdy se samopaly objevily na slavnostní vojenské přehlídce, k útvarům se ale dostávaly pomalu. Podle dostupných údajů začala hlavní vlna přezbrojování běžných jednotek až v roce 1961. Postupně se ale zbraň, která tvarem připomíná proslavenou sovětskou útočnou pušku AK-47 (konstrukčně jsou ale odlišné) stala běžnou součástí výzbroje.
Ve dvou etapách v letech 1959 až 1964 a 1968 až 1984, vzniklo přes 900 000 útočných pušek, kterou kromě českých a slovenských vojáků používali i v Jugoslávii nebo řadě afrických a asijských států.
Samopal vzor 58 versus kalašnikov
Sovětské útočné pušky, jimž se dnes říká kalašnikov, do dějin vstoupily po druhé světové válce pod názvem AK-47 a rychle se staly jednou z nejrozšířenějších zbraní po celém světě. Ve východním bloku nebyla kalašnikovy vyzbrojena jen někdejší československá armáda, která dala přednost právě Samopalu vzor 58 domácí konstrukce. V čem byla tato zbraň lepší nebo horší než po celém světě populární kalašnikov?
Obě jsou si na pohled docela podobné, což svádí k dojmu, že by česká útočná puška mohla být kopií sovětského vzoru. Konstruktéři samozřejmě AK-47 znali a v mnoha ohledech z něj vycházeli. Ale ta hlavní část české zbraně, tedy její vnitřní mechanismus, je originální.
V důsledku to znamenalo, že v řadě ohledů byla česká zbraň kvalitnější a měla lepší parametry. Měla například vyšší kadenci neboli počet výstřelů za minutu: 800 proti 600. Obě zbraně byly srovnatelně spolehlivé, což je pro českou pušku velká pochvala; kalašnikov totiž bývá považován za jednu z nejspolehlivějších zbraní vůbec.
- Samopal vzor 61 (vyráběn 1962–1993) – osobní zbraň pro vojáky, kteří kvůli jeho velikosti nemohli používat právě zaváděný samopal vzor 58, vznikla na přelomu 50. a 60. let. Zbrojovka v Uherském Brodě ji vyráběla v několika etapách a různých variantách, které se lišily například i ráží. Malý, účinný a spolehlivý samopal používala jak československá armáda, tak policie v řadě zemí. V licenci se vyráběl také v Jugoslávii, celkem jej vzniklo více než 200 000 kusů.
- Pistole CZ 75 (vyrábí se od roku 1975) – samonabíjecí pistole z Uherského Brodu patří k nejrozšířenějším zbraním svého druhu na světě. Velká část pistolí, jež navázaly na původní čs. konstrukci představenou v roce 1975, ale vznikla v jiných továrnách. Socialistická armáda totiž trvala při vývoji na přísném utajení, a tak nebyla konstrukce dostatečně patentově chráněna. Ve velkém se tak dnes zbraně založené na CZ 75 vyrábějí například v Číně, Itálii nebo Izraeli. A samozřejmě i v Uherském Brodě, kde v roce 2007 představili miliontou vyrobenou pistoli, jejíž varianty používají vedle českých policistů i ozbrojené složky v Turecku nebo USA.
- Kulomet vzor 26 (vyráběn 1925–1941) – československou zbraň, kterou kromě prvorepublikové armády (měla jich 34 000) používaly i ozbrojené síly Rumunska, Bulharska či několika jihoamerických zemí, proslavila nejvíce její verze vyráběná a hlavně používaná ve Velké Británii. Tam totiž čs. konstrukce, upravená na místní střelivo ráže 7,7 mm, uspěla v konkurenci jiných světových výrobců. Vyráběla se v Enfieldu a podle míst původu získala jméno BREN (BRno-ENfield). Za druhé světové války ji používali vojáci z Británie i dalších zemí Commonwealthu, jako kořistní zbraň ale sloužila původní čs. verze také v německé armádě.
- Houfnice 14 a 14/19 (vyráběna 1914–1934) – lehká houfnice ráže 10 centimetrů patří mezi nejznámější děla z plzeňské Škodovky, která až do druhé světové války patřila mezi špičkové světové výrobce kanónů. Dělo vzniklo pro rakousko-uherskou armádu, která je používala za první světové války. Po rozpadu monarchie bylo ve výzbroji nástupnických států a modernizovaná verze se za první republiky vyvezla do Řecka, Maďarska, Polska či Jugoslávie. Čs. armáda jich převzala přes 600 a ještě v roce 1938 bylo u vojska nejpočetnější zbraní svého druhu. Houfnice se používala ještě za druhé světové války, lafeta jednoho z děl převážela ostatky T. G. Masaryka i Václava Havla.
- Lehký tank LT-38 (vyráběn 1939–1942) – tank z produkce pražské továrny Praga je považován za jeden z nejlepších strojů počátku druhé světové války. Československá armáda je už ale do své výzbroje nestihla zařadit, ve velkých objemech je ale pod označením Pz.Kpfw.38(t) používal německý Wehrmacht – tvořily značnou část jednotek, které v roce 1940 dobyly Francii. Celkem jich bylo vyrobeno 1414 kusů, v průběhu války ale byly staženy z prvoliniové služby a na podvozky se montovala protitanková děla nebo vyprošťovací nástavby. Tank sloužil i v armádách Slovenského státu, Rumunska či Maďarska.
