Muž, který poznal světa kraj, je jen o čtvrt roku mladší než samostatné Československo. Cestovatelská dráha 98letého Miroslava Zikmunda se začala rodit při jednom zcela banálním setkání.
Všechno to začalo na schodech. V létě 1938 na nich dva čerství maturanti čekali na zápis na Vysokou školu obchodní a mimo jiné se bavili o tom, co by chtěli dělat, až ji vystudují. Ti dva muži byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Právě mezinárodní obchod jim otevřel dveře do světa, ale to všechno mohlo začít až po skončení druhé světové války.
První metry jejich cesty začaly ubíhat v Opletalově ulici před tehdejší centrálou Autoklubu. Odsud vyrazili 22. dubna 1947. Nevyjeli tehdy ovšem jako novináři nebo spisovatelé – ale jako obchodní zástupci. Snažili se propagovat české automobilky, zejména Tatru, kterou během putování po světě proslavili. Jejich stříbřitá Tatra 87 se stala hlavním symbolem jejich první cesty a na mnoha místech světa také prvním automobilem, který mohli tamní lidé v životě vidět.
Podívejte se na celý rozhovor Daniela Stacha s Miroslavem Zikmundem v pořadu Hyde Park Civilizace:
Přes 100 tisíc kilometrů, které na dvojici proslulou později jako H+Z čekaly, jim nakonec zabralo víc než 4 roky. Projeli přitom 42 zemí Evropy, Afriky a Jižní Ameriky. Během této cesty zaslali kolem tisíce reportáží pro rozhlas a časopisy, pořídili 10 000 fotografií a natočili 11 kilometrů filmu.
Když v roce 1947 mladí absolventi ekonomie na cestu vyrazili, loučil se s nimi jen hlouček kamarádů a přátel. O tři a půl roku později byli už při návratu slavnými cestovateli, v ulicích Prahy jim mávali i kolemjdoucí.
Čeští byznysmeni v Africe
Ovšem primární cíl jejich cesty, tedy prodávat tatry a další české výrobky, se jim splnit nepodařilo. V roce 1953 bylo totiž Československo už úplně jinou zemí, než jakou opouštěli. Přestože se jim podařilo uzavřít několik smluv, komunistický režim sjednané kontrakty zrušil. Komunisté brzdili i přípravy na druhou výpravu.
Na následnou asijskou pouť vyrazili oba inženýři symbolicky na den přesně po dvanácti letech od první výpravy na černý kontinent – to už ale oba byli velké hvězdy a na expedici se vydali jako dokumentaristé. Kromě nich posádku tvořili lékař Robert Vít, kterého v roce 1961 na Cejlonu vystřídal další lékař Josef Koryta, a mechanik Oldřich Chalupa, jehož ve stejném roce zastoupil Miroslav Dryák. Oproti předchozí cestě, kterou absolvovali ve dvou, doznala změny i volba nového vozu.
Zdolávat desetitisíce kilometrů náročného terénu už neměli cestovatelé ve spolehlivé osobní Tatře 87. Místo ní je po kamenných a písčitých pouštích Blízkého východu, bažinách tajemné Indonésie a nekonečných kilometrech sibiřské tajgy vozily dva speciálně karosované odlehčené náklaďáčky z kopřivnické tatrovky. Veliké zatížení a extrémní jízdní podmínky si však brzy vybraly daň ve zvýšené poruchovosti obou vozů a mechanici prý neměli nouzi o práci.
První trasa tatrovek vedla přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ. Pak putovali lodí přes Rudé moře do Pákistánu a odtud po souši do Indie. Zdolali například horské cesty Nepálu, doslova prokřižovali ostrov Cejlon a než zavítali na zpáteční cestu přes Sovětský svaz, zvládli i deštěm rozbahněnou Sumatru, Novou Guineu, proslulou kanibalismem, a lidnaté japonské souostroví. Do Prahy na zaplněné Staroměstské náměstí se vrátili 11. listopadu 1964.
Ze své druhé výpravy H+Z také vypracovali pro vyvolený počet adresátů čtyři zvláštní zprávy – o Západním Irianu (západní část ostrova Nová Guinea spravovaná Indonésií), Indonésii, Japonsku a SSSR. Nejožehavější z nich se ukázala být „Zvláštní zpráva č. 4“ o zkušenostech ze Sovětského svazu, která podávala nelichotivý obrázek o stavu sovětské společnosti a vyvolala značnou nelibost komunistů doma i v SSSR. Zpráva samotná pak skončila v trezoru a oficiální veřejné prezentace se dočkala až v roce 1990.
Podruhé se komunistickému vedení znelíbili svou angažovaností během pražského jara, když prohlásili, že srpen 1968 nebyl bratrskou pomocí, ale stejnou okupací, jako byla ta nacistická. Jejich životní dílo se na dvě desetiletí ocitlo na indexu a zákaz postihl také jejich největší vášeň – cestování.
Do „zapovězené“ Austrálie se H+Z nakonec přece jen podívali. I když nemocný Hanzelka už jen zprostředkovaně díky Zikmundovým filmovým záběrům, které pořídil během své tamní cesty v devadesátých letech. Mimořádné přátelství skončilo v roce 2003, kdy Jiří Hanzelka zemřel. Miroslav Zikmund nepřestával pracovat a žít život běžného smrtelníka.
