„Jsou to okrajové prostory naplněné starými a temnými objekty. Můžete v nich vidět a cítit věci, které v běžném světě nemůžete. Jsou únikem z přílišného řádu,“ popisuje Tim Edensor, profesor geografie na univerzitě v Manchesteru. Edensor studuje fenomén městských ruin, kterému v poslední době propadlo velké množství nadšenců do fotografie, historie i architektury.
Nadšenci do objevování opuštěných míst, urbexeři, většinou prahnou hlavně po fotografické senzaci, nehledě na to, že co do legálnosti je vniknutí na taková místa často velmi diskutabilní. Jejich kritici průzkumníky také často obviňují z idealizování opuštěných lokalit, která prezentují jako romantická místa s vybledlými barvami, melancholickými scénami a dramatickým světlem.
Profesor Edensor ovšem fotografie opuštěných míst popisuje také jako tiché komentáře ekonomické situace, nebo pokusy o zachycení pocitů a vzpomínek na tato místa. Často tak podle něj vytváří a dokumentují historii v podobě, ve které ji experti a muzejní kurátoři popsat nemohou.
Ty nejzásadnější milníky historie pak neilustrují jen jednotlivé opuštěné budovy, tichými svědky jsou často celá města. Důvody, proč celé městské aglomerace zůstávají roky bez obyvatel, se různí. Často jsou na vině ekonomické problémy, dílem zasahují i přírodní vlivy a katastrofy, svůj podíl viny nese i člověk.
Právě fascinace opuštěnými místy obzvlášť v poslední době vrací do roky liduprázdných míst život – často v podobě mas turistů, kteří touží zakusit si atmosféru míst, která lidi dlouho nespatřila.
Oradour-sur-Glane
Francouzská vesnice, jedinečné evropské memento válečných hrůz. I po více než 70 letech jsou tu stále vidět známky života původních obyvatel. Oradour-sur-Glane se stalo památkou na jeden z nejhorších nacistických masakrů civilistů na francouzské půdě.
10. června 1944 tu zastřelením nebo upálením přišlo o život 642 lidí, včetně více než dvou set dětí. Přežilo jen pět mužů a žena. Robert Hébras unikl smrti o vlásek, schoval se pod hromadou mrtvých těl. Při požáru utrpěl popáleniny, zranily ho i výstřely. On sám byl doma pouze náhodou – výjimečně měl volno v práci. Hébras přišel o matku a dvě sestry, jeho otec měl štěstí, v den masakru byl mimo město.
Na rozdíl od mnoha vesnic stižených podobným osudem, Oradour-sur-Glane nebylo ani zrekonstruováno, ani přestavěno na památník. Na přání Charlese de Gaulla zůstávají ohořelé a polorozbořené zbytky budov tichou připomínkou krutých událostí.
Dodnes není jasné, proč se jednotky SS rozhodly zmasakrovat všechny místní obyvatele ani kdo přesně masakr nařídil. Nežili tu příslušníci odboje, nešlo ani o odvetu. Podle jednoho z místních mnoho z vesničanů předtím Němce nikdy nevidělo.
Podle některých teorií si Němci mysleli, že vesničané napomáhají odboji. Podle jiných, méně pravděpodobných domněnek, se vojáci prostě spletli – odboj měl údajně držet jednoho z německých důstojníků ve vesnici Oradour-sur-Vayres. Možná tak omylem zaútočili na jinou vesnici, jen kvůli podobnému názvu.
- V roce 1953 stíhal francouzský vojenský soud v Bordeaux 21 bývalých členů 2. SS divize za zločiny spáchané v Oradour-sur-Glane a Tulle. Čtrnáct z obviněných byli etničtí Němci z Alsaska. Soud odsoudil 20 obžalovaných; dva k smrti a zbytek do vězení od pěti do dvaceti let. Amnestie a odpuštění však osvobodily všechny odsouzené, včetně odsouzených k smrti – na svobodě byli pět let po vynesení rozsudku.
- V roce 1981 úřady v Německu zatkly a stíhaly Heinze Bartha, bývalého seržanta SS a velitele čety, jehož vojáci byli mezi těmi, kdo postříleli muže z Oradour-sur-Glane. Soud ve východním Berlíně odsoudil Bartha na doživotí. Propuštěn byl v roce 1997, zemřel v roce 2007 ve věku 86 let.
„Tady pořád visí školní zvon, připomíná mi, jak jsem pořád chodil pozdě,“ vzpomíná na svůj bývalý domov osmaosmdesátiletý Robert Hébras. I přesto, že je vesnice od roku 1944 opuštěná, jsou tu stále patrné pozůstatky majetku původních obyvatel. U jedné z budov je stále zaparkovaný starostův Peugeot 202. „Když sem přijdu, vidím tváře, lidi, ne duchy,“ vypráví Hébras. Pro Francii ale jde o nejvýznamnější evropské město duchů.
Nacisté nahnali místní obyvatele ke kontrole dokladů na náměstí, včetně několika civilistů, kteří vesnicí pouze projížděli. Ženy a děti byly zamčeny v kostele, vesnice vyrabována a muži odvedeni do několika stodol s připravenými kulomety. Když byla poprava vykonána, vojáci stodoly zapálili. Uniklo pouze šest mužů, jednoho z nich později měli vojáci náhodou najít a zastřelit. Poté vojáci zapálili i kostel. Kdo se snažil uniknout, byl zastřelen. Hrstka přeživších mohla své příbuzné pohřbít až o pár dní později.
Kvůli spálení bylo možné identifikovat pouze malou část těl. V roce 2013 v Dortmundu obnovil prokurátor pro válečné zločiny vyšetřování poté, co otevření archivů Stasi vedlo k podezření šesti bývalých vojáků. Všem bylo v té době přes osmdesát. Během událostí v Oradour-sur-Glane jim bylo mezi 18 a 19 lety a podle dokumentů byli součástí 200členného oddílu, jenž masakr spáchal.
„Mnoho lidí, jichž se to týká, jsou nyní starci jako já, kteří mohli ztratit paměť. Nicméně je dobré, že Německo přijímá odpovědnost za Oradour a že ho tato záležitost stále zajímá,“ komentoval nové vyšetřování dávných událostí Hébras.
„Vždy je pro mne těžké sem přijít,“ vypráví. „Znovu si prožívám celou vesnici, slyším její staré zvuky, mezi ruinami vidím tváře. Ale je důležité, aby tyhle ruiny zůstaly zachovány, aby bylo možné dál vyprávět jejich příběh a předávat ho dál, až tu my nebudeme.“
Každým rokem navštíví Oradour kolem 300 tisíc turistů, je jedním z nejnavštěvovanějších historických monumentů v zemi. „Stalo se to před více než 70 lety, a přesto to vypadá, jako kdyby se to stalo včera,“ popisuje Raymond Frugier, starosta nově zbudované vesnice, která po masakru vyrostla poblíž ruin. Jemu samotnému byly čtyři roky, když jeho otec zahlédl blížící se jednotky SS a schoval se i s dětmi v lese.
„Je skutečně potřeba, aby tyhle ruiny zůstaly stát, i pro další generace. Neztratily nic ze své autenticity. Pořád slouží jako připomínka, k čemu mohou některé kriminální ideologie vést a co si lidé jsou schopní navzájem udělat,“ vypráví.
Varosha
Válečný konflikt stojí i za opuštěním čtvrti Varosha v kyperském městě Famagusta. Před tureckou invazí v roce 1974 byla Varosha moderní turistickou oblastí města, obydlenou téměř 40 tisíci lidmi.
Z původně rybářské vesničky se během let stalo přímořské letovisko, které vyhledávaly i hollywoodské hvězdy. „Každý, kdo pochází z Varoshy, o ní má zromantizovanou představu,“ říká Vasia Markidesová, americko-kyperská Řekyně, jejíž matka ve městě vyrostla. „Mluví o ní jako o centru umělecké a intelektuální činnosti. Popisují ji jako francouzskou riviéru na Kypru.“
Ke změně došlo téměř ze dne na den. Už dříve na ostrově vládla nevraživost mezi místními Řeky a Turky, vojenská operace Attila, která začala 20. července 1974, ale život ve Varoshe nezvratně proměnila.
Operace byla odpovědí na kyperský státní převrat, kde sehrála hlavní roli snaha ostrov připojit k Řecku. Během pár dní se na březích Kypru objevily turecké jednotky. Turci nejprve zabrali zhruba tři procenta rozlohy ostrova, poté byl vyhlášen klid zbraní. Netrval ale dlouho, ani ne o měsíc později už Turci zabírali 40 procent ostrova.
Turci během invaze postoupili až na Zelenou linii, která představovala hranici mezi územími obou komunit. Obyvatelé a návštěvníci Varoshy zůstávali uvězněni mezi z obou stran se blížícím válečným konfliktem. Pouhé hodiny předtím, než se oddíly měly ve městě střetnout, se obyvatelé ze strachu z masakru rozhodli utéct. Mnoho uprchlíků zamířilo na jižní, řeckou stranu ostrova.
Doufali, že po střetu se budou moct vrátit alespoň pro své věci. Matka Vasii Markidesové, Emily, se právě vdávala. Její svatební dary zůstaly na půdě domu, který museli opustit. Vypráví se i příběhy o hrncích, které zůstaly na rozpálených plotnách.
Turecko získalo nad územím kontrolu, nechalo město oplotit a zakázalo vstup všem s výjimkou turecké armády. Budovy poškodilo bombardování, těla byla sice odnesena, ale jinak bylo místo ponecháno nedotčené. Rada bezpečnosti OSN sice v roce 1984 nařídila, že má být Varosha předána do správy Organizace spojených národů, Turecko si ale území ponechalo jako argument pro vyřešení kyperské otázky ve svůj prospěch.
- V posledních dvou stoletích byl válečným konflikt pravidelnou realitou i ve španělské vesnici Belchite. Nejdříve se tu bojovalo v roce 1809, těžké škody utrpěla i při Španělské občanské válce v roce 1937. O dva roky později byla o kus dál postavena nová vesnice, stará část, sestávající převážně z trosek domů, kterým dominuje stojící věž kostela, byla ponechána jako válečný památník. Využití našla jako místo turistického zájmu, využili ji i filmaři, kteří zde natáčeli film Faunův labyrint.
Bezpečnostní omezení byla mírně uvolněna až v roce 2003, kdy obě strany mohly začít přecházet Zelenou linii, která je dosud oddělovala. „Představa, kterou jsem měla, byla trochu jako ráj,“ vypráví Vasia Markidesová o dni, kdy se poprvé mohla přes plot podívat na zbytky domu své rodiny. „Ale bylo to jako nějaká postapokalyptická noční můra. Vidíte, jak příroda úplně převzala kontrolu. Trnité keře se rozrostly přes celých šest kilometrů čtverečních. V obývacích pokojích teď rostou stromy. Je to město duchů.“
Cedule varují turisty nakukující přes ploty, že „focení a natáčení je zakázáno“. Kdo se na území vplíží, riskuje zastřelení. Krom tureckých vojáků se do oblasti dostal jen málokdo. Ti, kterým se to podařilo, popisují těžko uvěřitelné scenerie. Prodejny aut plně zásobené vozy z roku 1974. Kufry s oblečením hostů v hotelových pokojích. Výlohy s dobovými šaty, písečné duny, které se vytvořily na plážové promenádě, a mořské želvy, které v nich hnízdí.
Nová naděje na vrácení života do ulic svitla v roce 2015, kdy se obnovila vyjednávání o možném sjednocení Kypru. O dva roky později ale rozhovory zkrachovaly, když Turecko odmítlo z ostrova stáhnout své vojáky.
Agdam
Podobný osud stihl také Ázerbájdžánské město Agdam. Původně bylo hlavním městem okresu Agdam, dnešního Náhorního Karabachu. Jen kolem roku 1989 zde žilo na 28 tisíc obyvatel, populace ale měla dosahovat i více než 40 tisíc lidí. Pěstovalo se tu víno a produkovalo máslo, město mělo několik továren, stadion a železniční stanici.
V červnu a červenci 1993 vtrhly do města během válečného konfliktu arménské vojenské síly a následné těžké boje donutily obyvatele vzdát se svých domovů a před válkou utéct na východ. Při bojích byli přitom obyvatelé bombardováni, bráni jako rukojmí, úmluvy o vedení válečných konflitků byly běžně porušovány. Město padlo 23. července 1993.
Aby se lidé nemohli vrátit, armáda zničila velkou část města do neobyvatelného stavu. K neutěšenému stavu přispěli v poválečných letech i místní, kteří město využívali jako zdroj stavebního materiálu. Co nezničilo bombardování a střelba, to bylo použito na jejich vlastní domy.
Z budov tak dnes zbývají pouze vybombardované ruiny a skelety domů. Stojí také zbytky těžce poškozené mešity. Město zmizelo i z některých map. Arménské ozbrojené síly Agdam i nadále používají jako ochrannou zónu a důležitý strategický bod.
