Před čtyřiceti lety obdrželi izraelský premiér Menachem Begin a egyptský prezident Anvar Sadát Nobelovu cenu za mír. Po návštěvě egyptského lídra v Jeruzalémě a uzavření dohod z Camp Davidu se rok 1978 stal přelomem v dějinách Blízkého východu. Zpravodaj ČT na Blízkém východě David Borek hovořil s bývalým izraelským velvyslancem v Egyptě Šimonem Šamirem, který osobně poznal Menachema Begina, Anvara Sadáta, ale i jeho nástupce Husního Mubaraka. Historické události i jejich osobnosti tak Šamir dokáže představit z jiného pohledu.
Byl jste na postu ambasadora Izraele v Egyptě koncem 80. let. Potkal jste Husního Mubaraka?
Potkal jsem se s ním několikrát.
Jaký byl jeho neformální způsob komunikace a řeč těla, když se měl setkat s ambasadorem Izraele?
Myslíte, jak jsem s ním vycházel? Ano, tak já jsem měl štěstí, že jsem měl s Mubarakem dobré vztahy. Z jakýchsi důvodů si se mnou rád povídal. Dám vám příklad: V egyptském diplomatickém procesu předkládá nový velvyslanec své pověřovací listiny prezidentovi. Většinou čekají, až bude okolo deseti nových ambasadorů, a pak prezentují své listiny jeden po druhém. Ředitel protokolu řekl, že nebude následovat přímé setkání s prezidentem a že až skončí ceremoniál, předávání pověřovacích listin, jsme zváni jen na malou oslavu ale prezident se s námi nepotká. Pak mi pošeptal do ucha: „Až všichni odejdou, vy zůstaňte. Mubarak s vámi chce mluvit.“ A tak jsem měl své první dlouhé setkání s Mubarakem, které bylo následováno mnoha dalšími.
Jsou tu jisté nálepky, které jsou dávány Mubarakovi, a mimochodem i generálovi Sisímu (stávajícímu vládci Egypta): diktátor, dobrácký diktátor, autoritářský vládce. Jak byste popsal vládce Egypta vy?
Já jsem pobýval v Egyptě, když Mubarak nastoupil po (Anvaru) Sadátovi. Každý byl tehdy zvědavý na Mubaraka, co to je za člověka, jaký styl vedení bude prokazovat. Já jsem tehdy mluvil s jedním ze svých egyptských přátel a on mi řekl něco, co si pořád pamatuji. Řekl: „Egypt si musíme představit jako automobil. Prvním řidičem v našich časech byl Násir. A byl to neopatrný řidič, řídil divoce, a když skončil svou jízdu, bylo auto v příkopě a zablácené. Pak přišel Sadát a s ohromným úsilím se mu podařilo vytáhnout automobil zpátky na silnici. Teď přichází Mubarak a jeho úkolem je sedět na místě řidiče a rozjet se.“
Tohle byla jeho mise – dát Egyptu stabilitu, být dobrým administrátorem. V mnoha ohledech uspěl, v mnoha nikoliv.
Máte i nějaké osobní nebo akademické vzpomínky také na Anvara Sadáta?
Mám řadu vzpomínek. Když Sadát přijel v listopadu 1977 do Jeruzaléma, měl jsem příležitost s ním mluvit. Pořádali jsme tehdy konferenci v Tel Avivu, kde jsme diskutovali možnosti míru na Blízkém východě a podobně. Sadát přijel do Izraele, tak jsme mu poslali telegram, pogratulovali mu a vyjádřili naději, že jeho mise bude úspěšná a jejím výsledkem bude mír.
K našemu překvapení odpověděl a poslal pozvání lidem, kteří organizovali tuto konferenci včetně mě, abychom za ním přišli do jeho hotelu. Ze všech těch pozvaných jsem dorazil jako první a měl jsem možnost s ním dlouho konverzovat.
Výsledkem této debaty bylo, že jsem založil v Káhiře v roce 1982 Izraelské akademické centrum. Měl jsem tak první možnost získat představu o jeho povaze a osobnosti, o způsobu, jakým komunikuje navenek. Později jsem se s ním několikrát potkal v Egyptě. Velmi jsem ho obdivoval jako někoho, kdo činí rozhodnutí, kdo je odvážný. Neměl ideologické zábrany. Jeho velkým úspěchem byla „denásirizace“ Egypta.
Osvobodil Egypt od břemena násirovské ideologie, která v tolika ohledech selhala. A mír, který uzavřel s Izraelem, byl ve skutečnosti součástí této „denásirizace“. Násir by nikdy neuvažoval o uzavření míru s Izraelem. Sadát se necítil být vázán těmito limity a podepsal ony dohody.
Vybavuji si fotografie z té překvapivé, nebo možná ne až tak překvapivé, návštěvy v Jeruzalémě. Sadát se na nich často usmíval. Byl to člověk, který měl vřelou povahu?
By to člověk, který cítil, že má misi. Byl nábožensky založený, jak víte, byl věřící. Když dorazil do Jeruzaléma, jedna z prvních věcí byla, že se šel pomodlit do mešity al-Aksá. Cítil se téměř jako poutník, který přijíždí do Jeruzaléma, aby vykonal něco, co může vykonat jen on. Tohle bylo pro něj typické.
Šlo o muže se silným egyptským vlastenectvím, pocházel z vesnice, měl blízko k venkovu. Uvědomoval si za sebou tisícileté egyptské dějiny. A on byl pokračovatelem těchto dějin. Trochu srovnával své poslání s faraóny. Ramses II. uzavřel po velké bitvě v Kadéši proti Chetitům první mírovou smlouvu v dějinách. On se vnímal podobně. Nejprve vyvolal válku, kterou svou optikou označoval za úspěšnou, a pak uzavřel jako první mír s Izraelem.
A Menachem Begin? Jak složité bylo pro politika Likudu a revizionistického sionistu být prvním izraelským státníkem, který uzavře mír s arabskou zemí a navíc vysídlí osady na Sinaji?
Jako člen Likudu neměl problém s uzavřením míru s Egyptem. Jako politikovi Likudu mu šlo o to, čemu říkal Erec Jisrael, tedy o onu biblickou zemi mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, takže mír s Egyptem pro něj nepředstavoval takové riziko.
Potíž samozřejmě byla s detaily té mírové smlouvy, protože až do příjezdu Sadáta panoval v Izraeli konsenzus, že Izrael se nikdy nevrátí k předchozí hranici, že něco se musí vyjednat v otázce území. Begin ovšem rozuměl, že toto je neprůchodné. A akceptoval základní premisu této dohody, tedy území za mír. Návrat k mezinárodní hranici výměnou za plný mír.
Sadát měl mezi svými taky problém, protože v arabském světě byl konsenzus, že Izrael nemá právo na existenci. Sadát tak musel rozbít stávající podobu arabsko-izraelských vztahů a učinit něco, co do té doby bylo pro Araby i pro Egypťany nemyslitelné. Měl odvahu to udělat. Obě strany musely překonat komplikace s převládajícími doktrínami. Sadát to zvládl a Begin také.
