San José (Chile) - Příběh 33 zavalených chilských horníků sledovali lidé po celém světě se zatajeným dechem - a dočkali se šťastného konce. Zpočátku ale nebyly vyhlídky na přežití pro muže různého věku i původu nikterak růžové. Deset týdnů jejich jediné spojení se světem představoval úzký vrt, jímž do více než půlkilometrové hloubky putovaly potraviny a léky. Vyprostit se horníky podařilo 13. října 2010, kdy jeden po druhém vyjeli ve speciálně vyrobené kapsli na čerstvý vzduch. Nikdy předtím lidé nepřežili tak dlouho uvězněni pod zemským povrchem.
Zával v dole San José v poušti Atacama u severochilského města Copiapó způsobil 5. srpna sesuv části kamenných stěn, jež se zřítily na hlavní přístupovou rampu vedoucí k žílám mědi a zlata. Horníci v okamžiku neštěstí právě obědvali v úkrytu. Když se prach po pěti dnech konečně usadil, poznali, že jsou uvězněni v prostoru dlouhém asi 360 metrů. Naštěstí tam byly kromě několika důlních strojů také chemický záchod a voda. Ta jim spolu s nouzovou zásobou potravin umožnila přežít.
Chile, které je největším producentem mědi, ihned zahájilo záchranné práce. Komplikoval je ale obtížný přístup do dolu a navíc se ukázalo, že v zemi vůbec nejsou k dispozici potřebné vyprošťovací stroje. Prezident Sebastián Piňera proto požádal o pomoc Peru, USA, Kanadu a Austrálii. První známky života od zasypaných horníků (Chilanů a jednoho Bolivijce) přišly 22. srpna, kdy se ozvalo klepání na hlavici vrtáku, který se dostal až k nim. Záchranáři vrták vytáhli a našli na něm připevněný vzkaz: „Všech 33 z nás v úkrytu je v pořádku.“
Jakmile první vyvrtaná díra zajistila spojení, začaly do podzemí proudit vedle potravin a léků i dopisy od nejbližších. Vzkazy uvězněných dokonce předčítal chilský prezident Sebastián Piňera, který na vyprošťování dohlížel. Později zavedená linka z optických vláken umožnila telefonáty a dokonce i pořádání videokonferencí. Lékaři pečlivě sledovali životní funkce uvězněných mužů.
Horníci měli pod zemí zůstat až do Vánoc, záchranu sledoval celý svět
Když chtěli horníci relaxovat, mohli sledovat televizi či DVD, jinak ale měli pevně stanovený režim, který zahrnoval i odstraňování sutin a starání se o hygienické zázemí. Aby uvěznění přežili, museli se přizpůsobit extrémním podmínkám, až 90procentní vlhkosti a teplotám kolem třiceti stupňů. Muži věděli, že jejich vysvobození má trvat dlouho, nejčernější scénáře hovořily až o době před Vánocemi. Na kamenitém a prašném povrchu kolem dolu mezitím vzniklo stanové městečko, které spolu se štáby světových médií obsadili příbuzní zavalených. Všechny zajímalo jediné: prokopat se do šachty a horníky vytáhnout živé ven.
Podle Pavla Prokopa, vedoucího Institutu hornického inženýrství a bezpečnosti, hrozilo během záchranných prací několik rizik. Jednak se záchranáři a příbuzní museli obávat nového zavalení budovaného tunelu, ale také toho, že si parta horníků začne „lézt na nervy“. Ponorková nemoc by soudržnosti kolektivu a tím pádem i šancím na přežití velmi přitížila. „V tom dlouhotrvajícím stresu a nejistotě se nebylo co divit,“ poznamenal Prokop. Ani jedno riziko se ovšem za celých deset týdnů nevyplnilo.
Sebastián Piňera, chilský prezident:
"Nejsou to ti stejní lidé, které zával uvěznil 5. srpna. Vyšli ven silnější a dali nám lekci. Ale ani Chile není stejné, myslím, že je silnější a jednotnější než kdy předtím."
Proto se 13. října, čtyři dny po dokončení prvního záchranného tunelu, krátce po čtvrté hodině SELČ mohl spustit do dolu první záchranář. „Když se dala technika do pohybu, tak už jsem neměl obavy. Tam se nic stát nemohlo,“ poznamenal Pavel Prokop a nemýlil se. Brzy na povrch vyjel výtah s prvním horníkem Florenciem Avalosem a o necelých 23 hodin později dorazil poslední ze 33 mužů - Luis Urzúa, předák zavalené směny. Šestnáctimilionový jihoamerický stát i zbytek planety byly u vytržení, všichni se radovali a slavili - podzemní hrdinové byli na svobodě.
Celkové náklady na jedinečnou záchrannou operaci vyčíslil prezident Piněra na deset až dvacet milionů dolarů. Třetinu peněz poskytli soukromí dárci, o zbytek nákladů se podělily státní důlní společnost Codelco a chilský stát. Rodiny horníků později podaly na majitele společnosti San Estéban, která důl San José provozovala, žaloby za nedbalost a požadovaly po nich také finanční kompenzace.
Rok poté: někteří horníci přednášejí, jiní jsou zpět pod zemí
Každý z 33 horníků se s nově nabytou šancí žít vyrovnal po svém, každý se svým neuvěřitelným příběhem naložil jinak. Někteří horníci svou situaci nezvládli, nedokázali se vrátit do běžného života a propadli alkoholu. Příkladem je Edison Peňa. Pětatřicetiletý muž, kterého pozvali do světoznámé talkshow Davida Lettermana či na newyorský maraton, musel po pár týdnech slávy nastoupit protialkoholní léčbu. Jiní si ze svého příběhu udělali živobytí – jezdí po světě a dělají přednášky, jeden má dokonce vlastní televizní show. Nakonec se však našli mnozí, kteří se vrátili zpět ke své práci a znovu sfárali dolů pod zem.
Pavel Prokop z ostravské Vysoké školy báňské je přesvědčen, že pokud by se stejná nehoda stala v následujících letech, záchrana horníků by probíhala dost podobně jako v roce 2010. Tehdejší chilská technika - vyvrtání šachty a následné vytahování osob pomocí kapsle -, na jejímž vývoji se podíleli také experti z NASA, totiž byla na vrcholné úrovni. „Byla to technika vyrobená mimo civilní dosah, byla to špička toho, co bylo k dispozici,“ soudí báňský odborník z hornicko-geologické fakulty.
Horníci se přes noc stali celebritami, mnozí z nich zároveň stále prožívají traumata z více než dvouměsíčního pobytu pod zemským povrchem. Na konci minulého roku založili spolek a najali advokáty, kteří je mají zastupovat při jednáních o nabídkách na natočení filmů, napsání knih a při styku s veřejností.
