Léčí šeptaným zaříkáváním, proto se jim říká šeptuchy. Tyto léčitelky žijí v odlehlém regionu Podlesí na hranici Polska a Běloruska, kde jejich léčitelství, navazující na prastarou tradici, už několik let dokumentuje polský fotograf Kuba Kamiński. Intimní černobílé snímky vystavuje nyní v pražské Leica Gallery.
Víra (tvá) tě uzdraví. Šeptuchy z Podlesí léčí šeptem, slyšet o nich ale je
Polský fotograf zachytil léčitelské umění šeptuch (zdroj: ČT24)
Šeptuchy věří, že mají dar od Boha. Léčí kohokoliv, kdo požádá o pomoc. Lidé za nimi přicházejí s nemocemi, nočními můrami, s obavou z uřknutí i jako pozůstalí, kteří chtějí dopřát klid duši svého blízkého. Na každou bolest platí jiné zaříkávání. Odmítají ale svými schopnostmi škodit.
Žádné báby kořenářky
Rituály šeptuch působí pro nezasvěcené trochu bizarně. Len, popel nebo vosk rozpustí ve vodě či spálí na hlavě uzdravovaného, zakryté kusem látky. Symbolicky tak odhánějí neduh nebo zlého ducha. Mají jednu podmínku: léčbě je třeba bezmezně věřit.
Kuba Kamiński šeptuchy označuje za šamanky. „Nejsou to jen nějaké báby kořenářky, které by sbíraly bylinky a dělaly z nich čaje,“ odmítá. „Určitá část lidí se jich samozřejmě i bojí. Někteří za nimi naopak chodí jednou týdně a svěří jim svůj život. Byl jsem svědkem toho, jak za jednou šeptuchou přišla žena v posledním stadiu rakoviny a ptala se, co má dělat. Anebo naopak přišla i žena, která prosila o smrt své sousedky. Takže lidé prosí o pomoc nebo i zlý účinek a lokálně jsou šeptuchy velmi mocné, možná dokonce mocnější než samotní kněží.“
Hlásí se k církvi, církev se ale moc nehlásí k nim
Podlesí je krajinou, kde se mísí etnika, tradice, jazyk i víry. Šeptuchy se hlásí k pravoslavné církvi, ta se od nich ale distancuje, protože jejich rituály vypadají příliš pohansky. „Samotný způsob léčení s pravoslavím souvisí, protože šeptuchy využívají pravoslavné modlitby, které upravují pro potřeby toho konkrétního pacienta. To je samozřejmě z hlediska náboženství a pravoslavné církve velký problém,“ upřesňuje fotograf.
Věřící jsou většinou i lidé, kteří za šeptuchami přicházejí. Ti ale náboženskou problematičnost léčitelek neřeší. „Jak už je lidem přirozené, tak mají pocit, že jim může pomoci jak církev, tak i tyto alternativní způsoby uzdravování,“ poznamenává Kamiński.
Svědek intimních rituálů
O šeptuchách se dozvěděl náhodou. V článku o alternativním léčení v jednom ženském časopise zahlédl nekvalitní fotografii, jejíž smysl nechápal, ale zaujala ho. Byl na ní muž, jemuž na hlavě hořel oheň. Dostat se k šeptuchám natolik blízko, aby mohl zvěčnit intimitu rituálů, ale nebylo jednoduché. Podlesí začal navštěvovat nejprve s etnologem, později už i sám. „Musely mi důvěřovat a to netrvalo rok nebo dva, ale tak čtyři nebo pět let. A díky tomu jsem opravdu mohl být svědkem velmi osobních situací, kdy léčily,“ potvrzuje.
Většina šeptuch jsou staré ženy, výjimečně lze mezi nimi narazit na muže. „Moje nejoblíbenější šeptucha, dá-li se to tak říct, je paní Hana. Z šeptuch, které jsem potkal, je nejtajemnější a nejvíce uzavřená. Mluví jen o svých vizích a snech, není to tedy klasický rozhovor, vše se odehrává je v její hlavě,“ popisuje.
Lidé, kteří se na ně obrací, přijímají léčitelky převážně ve svých obydlích. Směstnat se tam s nimi tedy musel i fotograf. V oblasti je navíc podle něho těžké se domluvit, protože místní nepoužívají pravidelně telefon, záleželo na náhodě a trpělivosti. Tři roky například trvalo, než mohl být svědkem rituálu s mladým mužem, který se narodil němý a jemuž šeptucha vrátila řeč.
Ukázat něco neviditelného
„Uvedla muže do transu,“ popisuje zaříkávání, jehož byl ve stísněném domku svědkem a které zachycuje také jedna z vystavených fotografií. „On se dívá oknem jejího domu na oblaka a popisuje, co vidí. Zrovna říká, že vidí stůl, u kterého sedí Ježíš a zve ho, aby si přisedl.“ Tato situace byla pro Kamińského podle jeho slov jedním z nejintimnějších a velmi mystických okamžiků, které mohl v Podlesí vyfotografovat.
„Cílem cyklu bylo ukázat něco nemožného, neviditelného. Něco, co existuje právě jen mezi šeptuchou, která se domnívá, že má dar od Boha, a mezi tím, který jí naprosto slepě věří. Na výstavě uvidíme různé fotky, nejen šeptuchy, ale i přírodu oblasti. Všechny se spojují do jednoho smyslu – ukázat kontext, ve kterém šeptuchy fungují, a také moji mysticko-duchovní pouť,“ říká.
Kuba Kamiński se roky věnoval válečným reportážím. Fotil konflikt v Libyi, anexi Krymu nebo každodenní život v Gaze. Snímky šeptuch jsou pro něj nyní stěžejní a v dokumentování tajemných rituálů Podlesí pořád pokračuje.
Šeptuchy a bohyně
O šeptuchy se zajímala také slovenská spisovatelka Alena Sabuchová. Před dvěma lety vydala stejnojmenný román, oceněný slovenskou literární cenou Anasoft litera. Kniha předestřela příběh lidových léčitelek a kraje hlubokých lesů i těm, kteří o nich neměli takové povědomí. Podobně jako román Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové pro mnohé objevil lidovou magii z Moravských Kopanic.
Ke srovnání svádí obě knihy – Šeptuchy ale nejsou (zatím?) dostupné v českém překladu – i tradice léčitelského umění v Podlesí a na Kopanicích. Na rozdíl od „bohyň“, jejichž umění předávané z generace na generaci se se smrtí poslední z nich v roce 2001 už zřejmě vytratilo, šeptuchy svou magií stále působí.