Po publikaci Prkýnka na maso jsme si uřízli se na trhu objevuje další kniha o historii skateboardingu. Tentokrát jde ale o pohled autobiografický. Ohlíží se Matěj Homola, člen skupiny Wohnout a vystudovaný fotograf, který se rozhodl podělit se se čtenáři o svůj osobní skejtový příběh.
Rozhovor: Matěj Homola napsal příběh skejťáků. Chtěl bejt jako oni
Rozhovor s Matějem Homolou (zdroj: ČT24)
Rozhovor s Matějem Homolou
Kdy jste si poprvé řekl to, co stojí v názvu knížky – tedy Chci bejt jako oni?
Bylo to v roce 1986, když jsme se s kamarády z Vinohrad dozvěděli, že je na Strahově U-rampa. Šli jsme tam, bylo mi tenkrát 14 let, a tam jsem viděl barevné lidi, kteří se divně točí ve zvláštním korytu. Přišlo mi to natolik cool, že jsem si řekl, že tohle musím umět taky, a začal jsem si tenhle sen plnit a z prkna jsem doteď neslezl.
Jak rychle se vám tehdy povedlo být jako oni?
Šlo to trochu pomalu, protože, a o tom v té knize také píšu, doba za minulého režimu byla pro skateboarding odlišná od té současné. Byl velký problém sehnat výbavu, mně trvalo několik let, než jsem si dal dohromady pořádné profesionální prkno, takže začátky zdržovalo tohle. Jinak si myslím, že to je běh na dlouhou trať stát se dobrým – a já jsem se nikdy dobrým nestal.
V knize také říkáte, že vás skejt vychoval. Co vás naučil a co jste se naopak naučit neměl?
Věnoval jsem tomuhle sportu spoustu času, hodně let jsme tím žili úplně naplno. A on to není jen sport, ale i životní styl a možná také druh street artu. Mám pocit, že svobodomyslnost, která se k tomu sportu váže, se nám stala vrozenou a hodně se promítla následovně třeba do textů v naší hudbě.
Musel jste se určitě probírat stovkami fotografií. A jak těžké pro vás bylo připravit k nim text, který je celkem osobní?
Největší práci opravdu dalo probrat se fotkami, z tisíců záběrů vybrat finálních pět set. To mi zabralo půl roku. Když jsem na začátku hledal koncept knihy, říkal jsem si, že buď můžu vydat jen čistě archiv fotografií, nebo k nim napíšu i text. Chvíli jsem přemýšlel jaký, jestli se pokusím udělat celkovou kroniku skateboardingu, ale nakonec jsem od toho upustil a řekl jsem si, že napíšu svůj příběh. Co jsem prožil a vyfotil od roku 1985 do roku 2000, kdy knížka končí, protože tehdy jsem přestal fotit.
Z knihy Matěje Homoly o skateboardingu Chci bejt jako oni
Má být vaše kniha vzpomínkou pro kamarády nebo třeba i návodem pro generaci vaší dcery?
Primárně jsem ji dělal proto, aby si lidi zavzpomínali. Za dobu, co jezdím, jsem potkal stovky a tisíce lidí a spoustu zajímavých příběhů. Tenkrát se nikdo moc focení nevěnoval, takže jsem to bral v podstatě i jako povinnost něco se svými fotkami udělat a vydat je. Doufám, že kamarádi budou mít radost. Na druhou stranu si zároveň přeju, aby kniha oslovila i lidi z generace, kteří tu dobu nezažili, ale skateboarding dělají a chtějí vědět, co bylo předtím. Protože ani já nejsem nejstarší generace, ještě přede mnou byla spousta lidí, ale vždycky jsem si s nimi rád povídal a vyzvídal od nich, co bylo, než jsem začal.
Můžou dnešní mladí přijmout i životní filozofii, která ke skateboardingu patří?
Myslím, že určitě. Tím, že jsem z toho ještě úplně nevypadnul, mám možnost vidět nové tváře, a i když okolí se mění, gros zůstává pořád stejné, pořád tenhle sport přitahuje zvláštní kategorii lidí, které zas nepřitahuje hokej nebo fotbal. Má hodně společného se surfem a snowboardingem, je to všechno jedna parta a vždycky to byl takový, dejme tomu alternativní, sport.
Knihu Chci bejt jako oni křtí Matěj Homola v úterý ve skateparku na Štvanici. K mání není v běžné knižní distribuci, je možné si ji objednat na stránce kapely Wohnout anebo získat na prodejních místech, která zveřejňuje autor publikace na Facebooku.