Marketingově pro veřejnost zpřístupnit titul Znovusjednocení Korejí, který přitom nemá s politikou pranic společného, nýbrž pojednává o lásce, to bude pro PR oddělení Městských divadel pražských asi docela oříšek. Náš úkol je jiný: pokusit se tu formulovat, jaká je tato inscenace hry Francouze Joëla Pommerata.
Recenze: Zručně provedená láska na sto a jeden způsob. Stačí to?
Scéna pražské inscenace Pommeratova (*1963) kusu, jenž měl ve Francii premiéru před pěti lety, je jednoduchá: plechová stěna s řadou dveří, které nedoléhají až k zemi, takže sedící divák, jehož oči jsou ve výši podlahy jeviště, vidí, že v dané kukani někdo pobývá. Taková stěna se používá – či spíše používala – coby lidová převlékárna kupříkladu na koupalištích.
Scénické řešení Evy Kudláčové Rácové naslouchá fragmentární struktuře textu: jde o sled dvou desítek převážně dialogů či trialogů, někdy komunikuje i více postav – každá figura přitom vstoupí na jeviště z jiných dveří převlékárny a „dostaví se“ ztvárnit příslušnou etudu. Tyto několikaminutové story obnášejí situace a hovory na téma láska. Láska milenecká, manželská, rodičovská, láska prodejná apod.
Herců je deset, v úhrnu ztvárňují dvaapadesát postav, tím tedy scénická dominanta převlékárny má o to víc svoji logiku; a divák v krátkých pauzách mezi etudami může pozorovat, že za některými z těch dveří se někdo z aktérů připravuje k následujícímu výstupu.
Lucie Žáčková, Karel Heřmánek ml.
Sled mikropříběhů nespojený jedním „velkým“ příběhem dneska již málokoho zaskočí; divák si celkový obraz složí sám. Ale čím víc etud zde sleduje, tím je právě celkový obraz rozmlženější a konvenčnější. Téměř každá ta story je napsána zručně a svým způsobem ostře, ale zároveň většina z nich vyznívá povědomě, jako variace již někdy někde viděného či slyšeného.
Celou recenzi Josefa Chuchmy si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.