Americká spisovatelka Ruta Sepetysová nepotřebuje pro své knihy nadpřirozené schopnosti a superhrdiny, vystačí si s „obyčejným“ hrdinstvím. Ve svém dalším románu z období druhé světové války nešetří postavy ani čtenáře. Knihu Sůl moře přijede osobně představit na první ročník literárního festivalu pro mládež Humbook, který se koná 15. října v Praze.
Recenze: Válečná Sůl moře to umí osolit postavám i čtenářům
I když Sůl moře vydalo nakladatelství CooBoo, zaměřené na takzvanou young adult literaturu, obstojí i před dospělejším čtenářem. Koneckonců postavy tohoto válečného příběhu musejí velmi brzy dospět.
Sepetysová totiž nezatajuje žádné utrpení, jímž válka může člověka zasáhnout: bída, hlad, násilí, smrt. V tomto ohledu dokonce přitvrzuje ve srovnání se svou předchozí knihou V šedých tónech, bestsellerem, v němž popisovala osud náctileté Liny a její rodiny z Litvy v sovětském gulagu.
Zapomenutá tragédie větší než Titanic
Sůl moře je s Lininým příběhem velmi volně provázaný, obě knihy lze ale bez ochuzení číst samostatně. V obou se autorka vrací ke svým litevským kořenům, které ji s touto zemí spojují díky jejímu otci, uprchlíkovi. Spisovatelčiny rodiny se dokonce dotýkají některé skutečné události, kolem nichž vystavěla fiktivní příběh. Její příbuzní se plavili na lodi Wilhelm Gustloff, jež byla součástí operace Hannibal a v lednu 1945 odvážela z Pruska německé vojáky a především civilisty, kteří se pokoušeli uprchnout před blížící se ruskou armádou.
Loď pojmenovaná podle švýcarského nacistického politika drží smutné prvenství: největší počet obětí při potopení jedné lodi v historii mořeplavby. Útok sovětskými torpédy nepřežilo téměř devět tisíc lidí. Šestkrát víc než na mnohem slavnějším Titanicu. Na dně Baltského moře skončila podle některých teorií i Jantarová komnata. Poklad nedozírné hodnoty odvezli během druhé světové války z Ruska nacisté, po jejím skončení se ale po komnatě slehla zem (nebo voda). I ona hraje svou roli v Soli moře.
Lidskost je hrdinství
Sepetysová se v knize opět zabývá tématem hrdinství obyčejných lidí, historické paměti a důležitosti lidských vztahů. I zde, stejně jako V šedých tónech, může náhodná skupinka lidí obstát v hrůzné mašinerii i její členové sami před sebou, jen pokud neztratí důvěru v lidskost.
Hlavními hrdiny jsou mladí lidé, po nichž přežití vyžaduje zburcování osobní statečnosti. Nejde ale o žádné šablonovité typy, které zachrání svět, všichni mají své ztráty, svá tajemství a svou (nemalou) vinu. Válečné okolnosti dohromady svedou těhotnou Polku, zraněného Prušáka a litevskou ošetřovatelku. Utíkají z východního Pruska, obsazeného hitlerovským Německem, ve chvíli, kdy se k území blíží postupující sovětská armáda.
Příběh je vyprávěn střídavě z pohledu vždy jedné z postav. Přidává se k nim ještě Alfred, narušený mladík věrně sloužící vůdci. I on představuje formu hrdinství – ale v jeho pokřivené, nebezpečné podobě.
Aby se nezapomnělo
Mladí čtenáři mohou mít možná trochu zmatek ve všech těch vztazích mezi národnostmi a uvědoměním si, která země je kým zrovna obsazená, ve srozumitelnosti příběhu to ale na překážku není a případně to může být záminka si něco z dějepisu vyhledat. Připomenutí minulosti je navíc podle autorky cílem této knihy.
„Chtěla jsem ukázat válku očima mladých lidí různých národností, kteří museli opustit všechno, co milovali,“ říká.
Současné generaci přitom nijak nepřikrášluje život, který by její příslušníky mohl čekat, kdyby se narodili v době svých (pra)dědů. „Nesmíme dopustit, aby pravda zmizela s těmi, kteří to vše prožili,“ přeje si Ruta Sepetysová. Nevím, jak je to s pravdou, na její knihu se každopádně hned tak zapomenout nedá.
Ruta Sepetysová: Sůl moře, vydalo CooBoo, 2016.