Shodou okolností zhruba v době, kdy se oženil s nejžádanější pěvkyní současnosti Annou Netrebko, začal ázerbájdžánský tenor Yusif Eyvazov pravidelně vystupovat na nejvýznamnějších operních scénách světa. Že je příčinou jeho velký hlas a mistrovská technika, se mohou osobně přesvědčit i posluchači v pražském Národním divadle. Eyvazov pro tři představení naskočil do inscenace veristické opery Umberta Giordana Andrea Chénier. Je báječný.
Těžko si představit, co hvězdnému tenorovi slíbili, aby v roli láskou a Velkou francouzskou revolucí zmítaného básníka Andrea Chéniera debutoval právě v Národním divadle. Lze se jen domnívat, že si chtěl postavu „osahat“ na jevišti ještě před tím, než ji po boku své ženy přednese při zahájení příští sezony milánské La Scaly.
V každém případě se managmentu Zlaté kapličky podařilo dopřát svým divákům opožděný vánoční dar, na nějž budou dlouho vzpomínat. Eyvazov je totiž tenor, jakých v Národním divadle zpívá poskrovnu. V Chénierovi dal na odiv temnou, kovovou barvu svého výjimečně silného a mohutného hlasu, bravurní techniku a především jasné, suverénní výšky.
Náročné pasáže, s nimiž mají jiní pěvci slyšitelné potíže, zpívá Eyvazov se záviděníhodnou přirozeností. Ostatně, za každou árii jej obecenstvu ocenilo vřelým aplausem. Prokázal ale, že není jen silovým pěvcem, dokázal se ztišit a z hrdla vyloudit i pěkně procítěná, měkká piana, byť povahu básníka pojal spíše jako vášnivou než usebranou.
Dobré obsazení, skvělý orchestr
Do inscenace, která bohužel nepatří k nejnápaditějším, zapadl Eyvazov bez potíží, přestože v Praze absolvoval jen dvě zkoušky. Maddalenou mu byla Petra Alvarez Šimková, v závěrečném duetu jejich hlasy krásně ladily. Šimková je křehkou, posmutnělou a snad až lehce flegmatickou aristokratkou z Coigny, s živelným Ázerbájdžáncem se proto dobře doplňovali. Slavná árie La mamma morta zazněla z úst české sopranistky s patřičnou naléhavostí.
Dobrý výkon předvedl také Roman Janál coby Carlo Gérard. Ve třetím obraze mu sice jednou nepříjemně ujel hlas a v nižších polohách nemá velikou oporu, herecky má vnitřní rozpor poníženého služebníka i muže, který díky lásce pozná, že revoluční spravedlnost je ve skutečnosti tyranie, lépe propracovaný než jeho alternující kolega Svatopluk Sem.
Velkou předností představení je vedle menší role hraběnky v podání Yvony Škvárové hudební nastudování Petra Kofroně. Tři čtvrtě roku po premiéře je projev orchestru sice trochu méně učesaný, stále však okouzluje dynamikou, barevností i výrazem. Živočišnost a zápal, který se line z orchestřiště, se neoposlouchá ani po opakované návštěvě opery, krutost a napětí jakobínského teroru a city milenců uvázlých v jeho spárech jsou skvěle vystiženy.
Obecenstvo tak může jen mrzet, že neinvenční režijní pojetí Michala Dočekala zaostává za dramatičností muziky i děje, jehož tok navíc ruší bezradnými nápady. Kostýmy a vizuální rukopis inscenace jsou sice uspokojivé, scéna je ale v několika chvílích vyloženě otravná. Již jen opakované vytahování a zatahování obludně svítících lustrů v prvním obraze dráždí svou zbytečností.
S pěveckým talentem Yusifa Eyvazova a jeho kolegů se i tak jedná o nadprůměrné představení, které z hudebního hlediska snese mezinárodní srovnání. Možnost slyšet výjimečného tenoristu mají posluchači ještě 6. a 8. února. Lístků je k dispozici mnoho. Možná i proto, že vedení Národního divadla jejich ceny pro představení s Eyvazovem více než zdvojnásobilo.
