Když v roce 1932 vydal Louis-Ferdinand Céline svou Cestu na konec noci, byla z toho literární událost, a to samé platilo o rok později i pro české vydání. Célinova klasika nedávno vyšla opět, v novém překladu Anny Kareninové. Skvělém.
V žádném případě to neznamená, že by původní překlad Jaroslava Zaorálka byl jakkoli špatný. Zaorálek byl vynikající překladatel, francouzštinu znal excelentně, úžasně vládl i češtinou, dokázal s ní skvěle pracovat. Ovšem, jak už to bývá, i ty nejlepší překlady mohou zastarat: objevují se nová fakta osvětlující nejasná místa a hlavně se proměňuje jazyk, do něhož je překládáno.
I proto byly v druhém vydání Célinova románu z roku 1995 Annou Kareninovou provedeny alespoň nejnutnější úpravy, gros Zaorálkova překladu nicméně zůstalo pietně zachováno, včetně nepřesného názvu Cesta do hlubin noci (v originál Voyage au bout de la nuit) – tak je také kniha uložena ve čtenářském podvědomí.
Pro nedávné nové vydání se ale Kareninová rozhodla knihu přeložit celou, a to počínaje názvem – a je to jen dobře. Více než osmdesát let od vydání si prostě vybralo svou daň, kromě toho překladatelka měla – na rozdíl od Zaorálka, překládajícího debut – zažitý Célinův jazyk (přeložila celkem sedm z jeho devíti románů, Cesta je osmý) i celé jeho dílo, dokonce o tomto francouzském spisovateli napsala knihu.
Cesta ze života k smrti
Při prvním českém vydání psal básník Richard Weiner o Célinově románu jako o „nesmírném demoličním podniku“ – a měl, přinejmenším v něčem, pravdu. Možná by se dala pouť hlavního hrdiny Ferdinanda Bardamua, za nímž můžeme, ale nemusíme, vidět Célina samotného, vnímat jako jakási cesta peklem. Nejen peklem bojišť první světové války, v níž byl Céline raněn, ale i světa jako takového. A to i navzdory Célinovým úvodním slovům: „Je to román, nic než smyšlený příběh…“
Bardamu při cestě, jež je podle autora „celá obrazná“, sice putuje koloniální Afrikou, dostane se do Spojených států a po návratu do Francie si otevře lékařskou praxi, vše však slouží spíše jako kulisa, před níž se hlavnímu hrdinovi dostává jedné až příliš neobrazné rány za druhou. Však také Céline o této „cestě“ říká: „Vede ze života k smrti.“
Přitom – navzdory značné bezvýchodnosti konání Célinových postav – nelze tvrdit, že by se jednalo o jakýsi manifest nihilismu. Spíše lze nacházet paralelu – v tomto případě ideovou – s Dostojevskými Zápisky z mrtvého domu. Podobnost spočívá v oné schopnosti nepodlehnout marasmu, temnotě. Zůstat, přese všechno, člověkem. Nenechat se, připomeneme-li si Weinerovu charakteristiku, „zdemolovat“.
Co by jazyk ubožáků nikdy vyjádřit nedokázal
V tom je možná jedno ze skrytých poselství románu. A skrytých doslova, protože to, jak Céline pracuje s jazykem, bylo v jeho době ve Francii zcela bezprecedentní. Dal si zdánlivě snadný úkol „vnést emoci mluvené řeči do psaného jazyka“, ovšem až při čtení zcela rovnocenného překladu vidíme, jak těžké to muselo být.
Ostatně spisovatel Georges Bernanos to vyjádřil dostatečně výstižně: „Neklademe si otázku, zda je malba pana Célina krutá, ptáme se, je-li pravdivá. A to je. A ještě pravdivější než malba je ten neslýchaný jazyk, svrchovaně přirozený a umělecký, vynalezený, stvořený ze všech možných kusů po příkladu tragédie, na hony vzdálený servilnímu předvádění řeči ubožáků, avšak vytvořený právě proto, aby vyjádřil, co by jazyk ubožáků nikdy vyjádřit nedokázal.“
Není tedy divu, že se z Célinovy Cesty na konec noci stala kniha, jež od svého vydání nepřestává oslovovat. Závěrem snad ještě jedna citace z úvodu knihy: „Stačí zavřít oči. Je to na druhé straně života.“ Ne, není – je to náš život, a oči zavírat není dobré. Ostatně, sám Céline tohle nikdy nedělal. A ještě o tom dokázal skvěle psát.
Louis-Ferdinand Céline: Cesta na konec noci (Voyage au bout de la nuit), v překladu Anny Kareninové vydalo nakladatelství Atlantis, 2018.
