I když dominantou stavebnictví osmdesátých let byla hlavně panelová sídliště, přes všechna úskalí se dostalo i na experimenty. Osobní vzpomínky architektů, ale třeba i vedoucího stavebního úřadu na tehdejší dobu shromáždil v knize rozhovorů historik architektury Petr Vorlík.
„Knihu jsme koncipovali tak, aby ukázala různá témata, různé oblasti, od obecných témat rehabilitace struktury města přes památkovou péči až po experimenty, jako je třeba ekologická architektura. A chybět nemůže alespoň krátké naťuknutí teorie,“ shrnul obsah knihy její editor Petr Vorlík.
Podle něho se architektura osmdesátých let odehrávala na dvou kolejích. Tu hlavní přinesla normalizace a zprůmyslnění stavebnictví, kdy se průmyslově vyráběly skelety a panely. „Důraz se kladl na kvantitu, pokrytí potřeb obyvatelstva, což byl v podstatě dozvuk experimentu šedesátých let,“ poznamenává Vorlík.
Plnit plán
Budovy ústředí KSČ nebo prominentní zdravotnická zařízení měly sice zajištěné investice, ale i na ně doléhala liknavost systému. „Největší tlak, kterému architekti čelili, byly dodavatelské řetězce a potřeby splnit socialistické plány na počet bytů a výstavbu vybavenosti,“ upřesňuje Vorlík.
Rozhovory ale přinesly zajímavý poznatek, že ideologický vliv na architekty si téměř nikdo nevynucoval. Na rozdíl třeba od staveb padesátých let, které víceméně musely splnit měřítka socialistického realismu, ale i oproti stavbám z dvou necelých následujících desetiletí, do nichž se promítla snaha přiblížit se mezinárodnímu stylu a slovo měla i inspirace meziválečným funkcionalismem.
Tlak, že by nová stavba měla vypadat „normalizačně“, oslovení projektanti či architekti víceméně nezaznamenali. „Ale na druhou stranu postavit z těch unifikovaných dílců něco kreativnějšího byla docela velká výzva. A i o tom ta kniha je, jak se architekti pomocí improvizace, kreativity, experimentu vyrovnali s tím, že museli z často banálních dílců vytvořit zajímavou architekturu, o kterou usilovali,“ dodává Vorlík.
Nejsou panely jako panely
Opomenout nelze ani zapojení veřejnosti do výstavby. Stát nestíhal, a tak stavěli anebo zvelebovali veřejný prostor i lidé při dobrovolně povinné Akci Z. A po večerech a víkendech navíc sháněli materiál a svépomocí stavěli své vlastní domy.
Vorlík upozorňuje, že třetina poválečné výstavby vznikala individuálně. Ta soukromá znamenala kreativní melouch pro architekty a projektanty. Dostali se tak k zajímavějším nápadům, než jim dovolovalo třeba zaměstnání v projektových ústavech.
Nápady šlo protlačit i do zdánlivě unifikovaných sídlišť. Zejména v podobě mobiliáře či třeba prodejen. Za povedené partery označuje autor ty nové na Barrandově nebo z druhé etapy Jižního Města v Praze. Signalizují určitý přelom, kdy se začínají prosazovat představy mladší generace architektů, kteří už nejsou jednoznačným zastáncem zprůmyslnění a mezi skelety a panely hledají vlastní cesty.
Jako příklad technicistní architektury ovlivněné Západem jmenuje veslařský kanál v Račicích nebo skokanské můstky v Harrachově. Už tehdy se také začalo v architektuře uvažovat ekologicky. Využití se hledaly třeba pro solární panely, energii z nich využívaly bazény v Břeclavi a Tachově nebo kulturní dům v České Lípě.
„To je skupina staveb, která mi přijde neobyčejně zajímavá. Mimořádné zakázky často znamenají velkou improvizaci, dotlačit dodavatele, aby vytvořili něco atypického,“ oceňuje Vorlík.
Sídliště ne, raději řemeslníka
Postmoderní a hi-tech architektura, zájem o ekologii, inspirace zahraniční literaturou byly signálem určitého dobového uvolnění. Revize dříve prosazovaných myšlenek na podobu města přispěla třeba k záchraně činžáků na pražském Žižkově. I když rozsáhlou asanaci staré zástavby definitivně stopla až sametová revoluce, přibrzdily ji ještě dříve protesty tehdejší mladé generace architektů a projektantů.
Na vzporu proti záměru proměnit Žižkov na sídliště vzpomíná v knize architekt Ivan Vavřík. Spolu s kolegy publikoval manifest a jako projev nesouhlasu s chystaným barbarstvím symbolicky zapálil model Žižkovského vysílače. „Měli jsme to jako střet historie, tradice a krásy vůči brutalistické komunistické politice,“ vysvětluje. „Přestavba Žižkova není myšlenka až sedmdesátých nebo osmdesátých let, už s tím začali levicoví architekti ve třicátých letech,“ připomíná.
Paneláky nakonec nenahradily chátrající pavlače a byty bez vlastního sociálního zařízení i proto, že se takové nápady ukázaly neefektivní. „Spočítali jsme, že s panelákem jsou dvakrát dražší, než když sem vezmeme řemeslníka, který udělá nový stoupačky a elektřinu a opraví ten byt,“ tvrdí Vavřík.
Nový program modernizace bytového fondu nastartovala proměna nedalekých Vinohrad. „Tam byly i některé kuriózní věci, který si lidi dodělávali sami, třeba v tloušťce zdi byl záchod,“ prozrazuje architekt Vladimír Krátký. Titulek jeho rozhovoru v knize o zmíněné době ledacos napoví: Tenkrát, kdo namaloval do projektu cihelnou zeď, tak byl frajer.
Rozhovory s pamětníky podle něho pomohly k informacím, které se nedají dohledat v archivech nebo dobové literatuře, kde se musí číst spíše mezi řádky. Kniha s pětatřiceti interview navazuje na dvě předchozí publikace: jedna se věnovala (a)typickým stavbám a fenoménům na sklonku normalizace, druhá nerealizovaným a utopickým dobovým vizím.
