Až za hranici sebezničení jde král Oidipús, aby zjistil pravdu. Sofoklovo drama, patrně nejznámější antickou tragédii, nastudovalo Národní divadlo v Praze. Režisér Jan Frič obsadil do titulní role Pavla Batěka. Spolu s ním se na první scéně objeví ve velkých úlohách například Jana Preissová, Jana Stryková nebo David Prachař.
Proslulé drama vypráví starou báji o krutém životním údělu muže, jenž nevědomky zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou, aby se tak naplnila předpověď delfské věštírny. Sofoklovo dílo přežilo staletí a zásadně ovlivnilo kulturní dějiny.
„Společnost na nás všechny klade obrovský tlak, že musíme být šťastní, dělat si čas na sebe a bránit zlým věcem, aby se nám děly. Je to konzumní způsob užívání si štěstí. Jenže možná tyto okamžiky k lidskému životu prostě neoddělitelně patří,“ uvedl k tomu, proč staré dílo dnes stále inscenovat, režisér Jan Frič. Doplňuje, že Oidipús vtahuje člověka do spodních proudů duše a obsahuje mystérium.
Detektiv i pachatel
V jeho inscenaci se ale před diváky odehrává nejen mytický příběh, ale i detektivka, jejíž zápletka spočívá v odhalení původu samotného detektiva, mocného krále Oidipa. Ten umanutě povolává další a další svědky, aby vypátral pachatele vraždy předchozího krále. „Oidipús je v podstatě první detektivka, která byla napsaná,“ uvažuje představitel titulní role Pavel Batěk.
A možná poprvé se stal detektiv i pachatelem. Svým nešťastným osudem má připomínat nestálost a pomíjivost štěstí. Tragédií Oidipa je přitom jeho nevědomost. „On není žádný viník, žádný zločinec, on je oběť osudu, který mu byl seslán,“ říká Jana Preissová v roli věštce Teiresia.
Herečka jako symbol dvojpohlavnosti nosí mužské vousy. „Teiresiás jako mytologická postava ze starého Řecka se vyznačoval tím, že měl dvojí pohlaví, přesněji řečeno, že ho během života dvakrát změnil,“ vysvětluje režisér.
Hlavní hrdinové hry mají jednoduchá nadčasová roucha, další postavy hrají převážně v současném civilu, hru doprovází živá hudba a jednoduché dekorace.
Tvůrci inscenace tragédii odlehčují také drobnými vtípky, Oidipús si třeba, když hledá vraha svého otce, oblékne kabát typický pro televizního inspektora Colomba a má také jeho gesta. Hledání Láiova vraha provází na scéně exhumace jeho ostatků a věštírnu symbolizuje obří kadidelnice létající nad scénou.
Inscenace do hry vtahuje i čich diváků. „Jeden ze základních scénických prvků naší inscenace je sakrální objekt, největší kadidelnice na světě, která je inspirovaná kadidelnicí Botafumeiro ze Santiaga de Compostela a tudíž v naší inscenaci hraje velkou roli vůně nebo vykuřování moru,“ popisuje režisér.
Poznat sám sebe
Tragédie má kořeny ve věštbě, která králi Láiovi určí, že ho usmrtí vlastní syn a ten se poté ožení s Láiovou manželkou, tedy svou matkou. Když se panovníkovi narodí syn, přikáže, aby ho pohodili v lese. To se ale nestane a Oidipús vyrůstá u náhradních rodičů. Později vyhledá věštírnu a dozví se onu krutou věštbu.
Chce se osudu vyhnout, opustí tedy své domnělé rodiče. Cestou do Théb nešťastnou náhodou zabije Láia, aniž ví, že zabil svého skutečného otce. Poté, co se mu podaří rozluštit záhadu Sfingy a osvobodit město, dostane za odměnu královský trůn a ruku nedávno ovdovělé královny Iokasté, tedy své matky.
Hra klade otázky, zda je možné utéct před vlastním osudem. Upozorňuje, že člověk není svrchovaným pánem svého života, a varuje, že soupeřit s daností je marný boj. Jediné vysvobození z bludného kruhu je poznání. V tom je hra podle tvůrců stále aktuální.
Na cestě za pravdou prochází Oidipús hlubokou změnou, z despotického státníka se stane pokorný člověk, právě v okamžiku, kdy pozná sám sebe.
