Staré pověsti české se dočkaly nového vydání. Mýty a báje v úpravě Aloise Jiráska publikují nakladatelé často, v edici Česká knižnice ale texty doplňují komentáře o použitých pramenech a zkoumání jejich historické přesnosti.
Když Alois Jirásek bájil. Doplňující komentář rozebírá jeho Staré pověsti české
Vyšly komentované Staré pověsti české (zdroj: ČT24)
Do Starých pověstí českých zahrnul Jirásek příběhy z českého dávnověku i dob křesťanských, přidal také pražské pověsti či prastaré věštby. Celkem čtenářům předložil čtyřiatřicet národních pověstí ve své interpretaci. Čerpal při tom z kroniky Kosmovy, Dalimilovy i Hájkovy.
Poprvé Jiráskova kniha vyšla v roce 1894 s ilustracemi Věnceslava Černého, v dalších letech se do vyobrazení českých dějin pustil třeba Mikoláš Aleš nebo Jiří Trnka, který příběhy zpracoval i v celovečerním loutkovém filmu. „Na titulním listě prvního vydání bylo velkým písmem napsáno ‚Staré pověsti české‘ a pod tím menším písmem ‚vypravuje Alois Jirásek‘. Čili on se snad ani nepovažoval za původního autora, spíš takového pořadatele,“ podotýká literární vědec Karel Komárek.
Jirásek z kronik někde přejímal celé formulace, jinde pouhou desetiřádkovou zmínku rozšířil podle sebe na desetistránkovou povídku. Některými smyšlenými příběhy tak šel ve stopách rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, v té době již historicky diskvalifikovaných.
Báje nejsou nic jiného než to, co si národ sám o sobě myslí, jak si sám sebe představuje.
Jirásek postavy v sebraných mýtech a bájích idealizuje. Například už v úvodní pověsti o praotci Čechovi, který údajně opustil mytickou Charvátskou zemi zmítanou boji, aby mohl se svým lidem žít v míru. Tak došel do země mlékem i strdím oplývající. Podle Dalimilovy kroniky byl ale Čech vlastně na útěku, aby unikl ve staré vlasti trestu za vraždu.
Během obou světových válek Jiráskovy pověsti posloužily jako tmel národního vědomí. A komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý o knize dokonce hovořil jako o historickém prameni v básnickém rouše. „Jirásek měl do značné míry smůlu, že se stal vzorovým autorem, který údajně vystihl duch české historie a její lidovou podstatu,“ poznamenává literární vědec Dalibor Dobiáš.
Staré pověsti české (1952, režie: Jiří Trnka)
Jirásek byl při pátrání po pověstech udiven bohatým jazykem kroniky Václava Hájka z Libočan, který si ovšem pravděpodobně dost vymýšlel. Jiráskův sloh zase ovlivnil jiné české literáty, třeba autora historických próz Vladislava Vančuru. Zakořenění pověstí v povědomí české veřejnosti napomohlo i zařazení knihy do povinné školní četby. Pro mládež Jirásek své převyprávění pověstí koneckonců zamýšlel.
V aktualizované reedici k jeho pojetí připojila komentář literární historička Jaroslava Janáčková a literární vědec Karel Komárek se zaměřil na proměny v přijímání tohoto díla.