Uznání se Antonín Slavíček dočkal už za svého života, ten ale netrval dlouho. Mistrovská díla i osud tohoto malíře připomíná výstava Mezi životem a uměním v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Obrazy slavného českého krajináře z přelomu devatenáctého a dvacátého století zapůjčilo deset galerií.
Jako mladík vstoupil Antonín Slavíček (1870–1910) zřejmě z nešťastné lásky do kláštera, ale v řádu nezůstal – rozhodl se sloužit umění. Miloval českou krajinu a uměl ji mistrně vystihnout. „Při tvorbě prožíval velmi hluboká vnitřní dramata, často nebyl spokojen s dosaženými výsledky,“ přibližuje umělcovu senzitivní povahu kurátorka výstavy Pavlína Pyšná.
O Slavíčkově uměleckém příběhu prozradí mnohé jeho korespondence. Vyznával se v ní z toho, co a proč maluje, jaký vztah má k Českomoravské vysočině nebo k pražským zákoutím. Fascinoval ho například chrám sv. Víta, jedno z nejrozměrnějších vyobrazení slavné katedrály vystavují ve Zlíně. Zůstalo ale nedokončeno poté, co Slavíčka při koupání v řece ranila mrtvice. Ochrnul na polovinu těla, snažil se naučit malovat levou rukou, pokoušel se o malá zátiší, nakonec se ale rozhodl pro dobrovolný odchod ze života.
„Moji nejdražší, nevím – budu-li mít za chvilku odvahy – ale jsem nadobro již bez naděje, že se pozdravím, a bylo by nejrozumnější se odstranit. Je to příliš trapný život. Nemohu ani více psát, ale přejte mi ten klid…,“ napsal v dopise na rozloučenou.
Průřez Slavíčkovou tvorbou vidí Zlín po době stejně dlouhé, jak krátký byl jeho život – po čtyřiceti letech. Přesně tolik, tedy čtyřicet, je i vystavených obrazů. Rozhlédnout se po krajině očima Antonína Slavíčka mohou návštěvníci galerie do začátku května.
