Osvětim-Březinka. Život. Slova, která se takřka vylučují. Tomáš Radil přesto dokázal v Březince i v hlavním osvětimském táboře, kam se později dostal, přežít. Jak často připomíná – nejen 72 let po osvobození tábora, kdy byl hostem Interview ČT24 – nedokázal to sám. Podmínky v koncentračním táboře byly takové, že v nich nejlépe přežily skupiny vězňů, kteří si pomáhali a o to, co se jim podařilo získat, se s druhy vždy podělili.
Alexandr Solženicyn popisuje v Souostroví Gulag, že sovětské pracovní tábory měl největší šanci přežít ten, kdo dokázal získat významnější pozici. Jenomže nacistické vyhlazovací tábory byly jiné. A Tomáš Radil je přesvědčen, že nejlepší vyhlídky na přežití tehdy dávalo nikoli šplhání po zádech spoluvězňů, ale spolupráce s nimi.
„Aby se lidé zachránili, museli si pomáhat. To byl sociální mechanismus, nebylo to proto, že někdo chtěl být hodný, choval se podle morálního přikázání. Oni se prostě dali dohromady a vytvořili něco jako obranný val proti zlu a nenávisti,“ popsal.
Tomáš Radil, byť se narodil v Československu, sdílel osud maďarských židů. Jejich masové transporty do vyhlazovacích táborů proběhly poměrně pozdě – v roce 1944, kdy se zhroutil Horthyho režim. Ačkoli Tomáš Radil po válce vystudoval medicínu a pracoval ve Fyziologickém ústavu Akademie věd, o svých zkušenostech z Osvětimi nemlčel. Přednášel a napsal i dvě knihy. Jednou z nich je vzpomínková Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Vzpomíná i přesto, že – jak přiznal – „už ta vzpomínka je obtěžující“.
Je přesvědčen, že přežít v koncentračním táboře se mu podařilo hlavně díky tomu, že u sebe v kritických situacích měl společníky, kteří ho jimi provedli. Bylo tomu tak například při selekci před Josefem Mengelem. „On pozoroval chování lidí, body language. (…) My jsme to zahráli takovým způsobem díky chlapci z Podkarpatské Rusi. Pracoval v pile, měl jinou psychologii. Odvážně vykročil a my za ním. Bylo nás pět ve skupině. Mengele už byl v polospánku, to vraždění už ho nebavilo, je to práce pořád dokola, posílat lidi doprava, doleva, jestli bude žít, nebude žít. A probudil se. My jsme se chovali úplně jinak – že máme chuť žít,“ popsal.
Život mu zachránil i vězeň nakažený úplavicí, který Tomáši Radilovi poradil, aby si nelehal na lůžko, kde by se byl smrtelnou chorobou také nakazil. „On splnil jakýsi úkol – že když to nepřežije, má alespoň varovat další lidi. I já dělám to, že varuji další lidi,“ zdůraznil profesor neurofyziologie, který jako jinoch přežil Osvětim.
Nešlapej na brouka, ať se může vrátit k mamince
Život k Březince a později v táboře Osvětim I ovšem přinášel i zásadní morální dilemata. Stalo se, že lékař v koncentračním táboře ukradl a snědl cibuli, kterou chlapci získali pro nemocného kamaráda. Když to zjistili, chtěli jít doktora zbít. Ale rozmysleli si to. Monokl na obličeji by totiž dost možná byl znamenal rozsudek smrti. „Co když ho někdo s tím obličejem uvidí, dají mu nějakou práci, pošlou ho někam, kde zahyne? Člověk nemohl nahradit Boha, který činí rozhodnutí, kdo přežije,“ vysvětlil Tomáš Radil.
Podobně přemýšlel se svým společníkem ve chvíli, kdy již němečtí dozorci z Osvětimi uprchli před blížící se Rudou armádou a dvojice chlapců hlídala u brány. Spatřili utíkajícího německého vojáka a dumali, zda by ho zabili, kdyby měli tu příležitost. Usoudili však, že ne.
„Když jsme chodili s maminkou za ručičku, vždycky jsem chtěl zašlapat nějakého brouka. Ona říkala: Nedělej to, ať se vrátí ke své mamince. Je to taková metafora toho – proč bychom zabíjeli nějakého Němce jenom proto, že byl na vojně? Musel tam jít. Pokud nic neprovedl, tak ne,“ podotkl host Interview ČT24.
Docela jiný pohled však má na to, že naprostá většina osvětimských dozorců dopadla dost možná mnohem lépe než onen zoufalý voják, který prchal před Rudou armádou, již německá propaganda tolik démonizovala. Z dozorců totiž Německo odsoudilo pouze půl procenta. „To ve mně vyvolává pocit, že je to chyba. Že historický vývoj Evropy byl zvláštní. (…) Zkrátka kdo něco provedl, ten měl být potrestán,“ míní Tomáš Radil.
Nezapomenout a neopakovat
Nejdůležitější však podle něj je nezapomenout na to, co dozorci a jejich nadřízení spáchali. Je známo, že když Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler přednesli v roce 1944 světu, co se v Osvětimi děje, leckdo nechtěl věřit, že by bylo lidstvo schopno něčeho takového. Sice díky Vrbově a Wetzlerově zprávě předčasně ustaly transporty z Maďarska, ale vraždění v Osvětimi (a také Chelmnu) pokračovalo, dokud ji neosvobodila Rudá armáda, a teprve tehdy svět plně uvěřil.
Jenomže Tomáš Radil se obává, že by svět mohl zapomenout na miliony mrtvých, na továrnu na smrt a na utrpení těch, kteří na smrt teprve čekali. Což nechce připustit. Čeho se lidé na lidech dopustili, je třeba připomínat každému, zejména však těm, kdo mají vlivné funkce a pravomoci. „Musíme se neustále starat, aby se to neopakovalo. A musíme tomu zabránit. Neustále na to upozorňovat, nebýt pohodlný a nemít strach,“ uzavřel Tomáš Radil.
