Kdysi chtěly být zdravotními sestrami, ale pak je život odvedl jinam. V době koronavirové krize ale zamířily zpět do nemocnic. Do projektu Sestry v záloze se jich přihlásilo několik set. „Odnáším si to, že i práce ve zdravotnictví je také trochu herectví, protože ne vždycky máte náladu, ale stejně se na pacienty musíte pořád usmívat,“ říká zdravotní sestra v záloze a herečka Městského divadla v Mostě Markéta Hausnerová v pořadu Události, komentáře. Rozhovor vedl Martin Řezníček.
Jak jste se o možnosti nastoupit jako zdravotní sestra, což jste původně vystudovala, dozvěděla?
Trošku bych to poupravila, já jsem vystudovaný zdravotnický asistent, což je něco mezi ošetřovatelem a všeobecnou sestrou. Dozvěděla jsem se to přes sociální sítě, přes moji kamarádku, která se také zaregistrovala do Sester v záloze. Neváhala jsem ani minutu a přihlásila jsem se také a potom jsem nabádala i ostatní, aby se nebáli a šli do toho s námi.
Jak těžké bylo uvědomit si, že budete dělat něco, co jste sice vystudovala, ale nikdy nedělala, protože jste se potom stala herečkou?
Já jsem nad tím vlastně vůbec nepřemýšlela. Hned jsem si řekla: na co budu čekat, mám to vystudované a proč sedět doma na zadku, když můžu pomoct v takové situaci. Takže to, že jsem to tak dlouho nedělala, jsem si uvědomila až v momentě, kdy jsem se zaregistrovala a z vinohradské nemocnice mi opravdu zavolali, že můžu nastoupit. V tu chvíli jsem si uvědomila: aha, ty jsi to dlouho nedělala, co budeš dělat, jak to zvládneš?
A co jste dělala první den v nemocnici, jak to vypadalo?
První den jsem dostala uniformu, potom jsem se seznámila se sestřičkami a s tím, jak oddělení pracuje. Podívala jsem se na to, jak jsou zařazené karty v kartotéce, našla jsem si, kde najdu nástroje, když bude lékař potřebovat pomoc například při převazu nebo při péči o operační ránu.
A to jste potom i dělala, nebo jste se na to spíš jen připravovala?
První dny jsem se na to připravovala a posléze jsem to pak už samozřejmě dělala sama nebo s pomocí lékaře nebo jiné sestry, když jsem si nebyla úplně jistá.
Jak vás vzali kolegové a kolegyně?
Velmi dobře. To byl základ toho, že jsem se pak už vůbec nemusela bát, protože celý personál se vůči mně choval úplně nádherně. Myslím si, že to bylo za odměnu tam pracovat.
Jak byla řešena právní zodpovědnost, pokud byste udělala chybu a způsobila nějakou škodu, ať už na majetku, nebo na zdraví?
Tím, že to mám vystudované, tak jsem do jisté míry nesla zodpovědnost já sama, alespoň si to myslím, ale tu hlavní zodpovědnost podle mě měla vrchní sestra nebo staniční sestra toho daného oddělení.
Dají se do budoucna nějak kombinovat vaše dvě profese?
Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlela, ale s divadelním provozem se to dá těžko spojit dohromady, leda o divadelních prázdninách, kdy je volno. To jsem i nabízela na oddělení, že kdyby bylo potřeba v rámci nějakých dovolených sestřiček, kdyby potřebovali, tak o prázdninách jim ráda pomůžu. Ale s plným divadelním provozem v sezoně, kdy zkoušíme od pondělí do soboty, si to dovedu představit tak maximálně v neděli na dvanáctihodinovou směnu. A přece jenom, co si budeme povídat, taky bych měla jeden den ráda volno.
Chybí vám práce ve zdravotnictví? Jak vám to přirostlo k srdci?
Nad tím jsem hodně přemýšlela. Když jsem nastoupila do nemocnice, tak jsem si říkala, že jsem se konečně vrátila k tomu, co jsem šla jako první studovat, hrozně mě to naplňovalo a bylo to výborné. Ale pak se to najednou přehouplo a já už jsem si říkala, už bych se do toho divadla zase vrátila. A teď, jak jsem tam zase zpátky, tak si říkám…
Že byste šla do nemocnice?
Že bych nešla do nemocnice, že přece jenom jsem duší herečka.
Před časem jsme tady měli Barboru Mottlovou, herečku, vaši kolegyni, která vyřešila tuhle situaci tak, že nastoupila jako pokladní v samoobsluze.
Klobouk dolů.
A když jsem se jí zeptal, co si odnáší z téhle profese do té své hlavní do budoucna, tak říkala, že to byl hlavně každodenní styk s lidmi a pokora. Je tohle to, co si vy odnášíte z nemocnice na divadelní prkna?
Já si spíš odnáším to, že i ta práce ve zdravotnictví, práce zdravotní sestry je také trochu herectví, protože ne vždycky máte náladu, ne vždycky se dobře vyspíte, ne vždycky vám je dobře fyzicky nebo psychicky, ale stejně se na pacienty musíte pořád usmívat. To jsem z toho čerpala.
Také je to velká psychologie, předpokládám.
Do jisté míry určitě také.
Co na sestrách po pobytu v nemocnici obdivujete nejvíc?
Sestry jsou velmi příjemné, empatické a milé, to na nich obdivuji. A obdivuji to hlavně ve chvílích, kdy pacienti nejsou milí a vstřícní. V tu chvíli jsem si vždy říkala, že už bych se sebrala a práskla bych dveřmi. Ale sestřičky ne, ty prostě držely a za každou cenu se snažily být usměvavé, a jak to jen šlo, tomu pacientovi pomoci. Takže toho si na nich cením nejvíc, že za ty nuzné peníze, které za to dostávají, to i přesto dělají s láskou.
Nuzné peníze, byl to důvod, proč jste se té profesi nikdy nevěnovala, přestože jste ji vystudovala, nebo v tom bylo něco jiného?
Ne, já jsem vždycky chtěla dělat herectví, to bylo pro mě hlavní, ale moje maminka je zdravotní sestra a ke zdravotnictví mě tak trochu přivedla. Tak jsem si řekla, že půjdu studovat zdrávku, že to je také fajn. A pak to vyšlo a dostala jsem se na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně k výborné paní profesorce Nice Brettschneiderové, která mi dala všechno, co mi může žena jejích zkušeností předat. Kdybych se měla obracet na finanční stránku těch oborů, tak je to z bláta do louže. Spousta lidí si myslí, že herci mají spoustu peněz, že jsou finančně velmi dobře ohodnoceni, ale to vůbec není pravda. Nejenom na oblastních divadlech, ale všeobecně ta práce není dobře ohodnocená.
Jak se daří mosteckému divadlu v tuto chvíli?
Nevím, jestli jsem kompetentní na tu otázku odpovědět, ale finanční ztráty tam určitě budou a nebudou úplně malé. Ale v současné době se pomalu vracíme zpátky do režimu, takže teď jsme začali zkoušet novou pohádku Lotrando a Zubejda a první představení odehrajeme na konci června v rámci Divadelního léta na hradě Hněvín, takže zůstáváme pořád venku. Divadlo jako takové se pro diváky otevře až v září.
