V uplynulém čtvrtstoletí opustilo Českou republiku čtvrt milionu převážně mladých a vysokoškolsky vzdělaných Čechů. V této souvislosti se začalo mluvit o takzvaném „úbytku mozků“. Až do roku 2006 skutečně například čeští vědci ze země odcházeli, od té doby už se ale situace naštěstí obrátila. Do země se navíc stále vrací řada lidí, kteří emigrovali před rokem 1989. Mezi nimi například slavná operní pěvkyně Soňa Červená, která byla jedním z hostů Fokusu Václava Moravce.
Po sametové revoluci utíkali mladí Češi do světa, teď se vracejí. Fokus Václava Moravce se ptal, Kde domov můj
Fokus VM - Kde domov můj (zdroj: ČT24)
Podle posledních odhadů ministerstva zahraničí žije po celém světě bezmála dva a půl milionu lidí s českými kořeny. První masové emigrační vlny byly tvořené náboženským exilem v období po bitvě na Bílé hoře. „Do roku 1648 odešlo asi sto padesát tisíc lidí, což bylo tehdy poměrně významné procento populace,“ uvedl historik a rektor Univerzity Palackého v Olomouci Jaroslav Miller.
V 19. století a v době hospodářské krize přišla masová ekonomická migrace do zemí západní Evropy a do Ameriky. Do první světové války tak odešlo téměř milion Čechů. Další vlna migrantů odešla po nacistické okupaci a následně po komunistickém převratu. Po srpnové okupaci exilová vlna ještě zesílila. Na západ tehdy odešlo kolem sto dvaceti sedmi tisíc lidí.
Benzínoví turisté
Následovaly ještě menší exilové vlny v 70. a 80. letech. Emigrantům z této doby se podle Millera říkalo v Austrálii benzínoví turisté, protože odjížděli většinou autem přes Jugoslávii. Právě Austrálie byla zemí, která po válce přijala možná nejvíc lidí z bývalého Československa.
obrázek
„Západní Evropa byla zbídačená, Amerika měla přísné kvóty. Austrálie za války poznala, že se sama proti Japoncům neubrání, protože byla řídce osídlená, začala proto dělat velkou kampaň v německých uprchlických táborech. Mezi lety 1948 až 1951 do země přijelo asi dvě stě tisíc lidí z Evropy, z toho 12 tisíc Čechoslováků. Založili zde velmi silnou a dynamickou kolonii. Dnes v Austrálii žije asi dvacet pět tisíc Čechů,“ uvedl Miller.
Vztahy mezi předválečnými a poválečnými migranty ale byly mnohdy komplikované. „Předváleční emigranti byli velice často levicoví a v podstatě sympatizovali s komunistickým režimem. Velice často se proto stávalo, že je komunistická tajná policie využívala proti politickým exulantům ve stejné zemi,“ poznamenal Miller.
Exulanti z roku 1948 zase vyčítali těm, co odešli až po roce 1968, že jsou nasáklí komunismem. „Vlna z roku 1968 zase vyčítala osmačtyřicátníkům, že žijí mimo realitu,“ dodal historik.
V cizině žila dlouhé roky i Soňa Červená. Manžel emigroval v roce 1948, ona ale kvůli angažmá v Osvobozeném divadle tehdy odejít odmítla. „Bylo to těžké rozhodnutí, ale mysleli jsme, že tento politický marast nebude dlouho trvat a že se zase brzy uvidíme. Už jsme se ale nikdy neviděli,“ vzpomínala. Manžel se chtěl dostat především přes hranice. Kam měl dál namířeno a zda se mu vůbec přechod povedl, Soňa Červená dodnes neví.
Nenechám se v Berlíně zazdít
Sama odešla do zahraničí v roce 1958, kdy dostala angažmá v berlínské státní opeře. „Když postavili v roce 1961 tu zrůdnou zeď, rozhodovala jsem se, zda se mám nechat zazdít, nebo ne. Rozhodla jsem se, že odejdu.“ V roce 1962 tak emigrovala přes poslední otevřený přechod do západního Německa. Ani tam ale neměla klid. „Přes den jsem se bála, protože se říkalo, že ze západního Berlína unáší lidi do východního a tam je dávají do žaláře. Jede vedle vás auto, naloží vás a už neexistujete.“
Po třech letech proto raději odešla do Frankfurtu, později žila i v Londýně nebo v San Franciscu. „Zakázala jsem si stýskat si a myslet na domov… Emigrovat tehdy znamenalo odchod na věčné časy, nikdo nevěřil, že se stane tento zázrak,“ řekla ve Fokusu VM.
V době pražského jara uvažovala, že by se krátce přijela podívat do Prahy na Vltavu. Měla tehdy koncert v Mnichově pod taktovkou Rafaela Kubelíka. „Zeptala jsem se ho, jestli by se vrátil domů. Podíval se na mě a řekl: ‚Já jim nevěřím ani slovo. Varuji vás!‘ Tím mě vlastně zachránil na věčné časy,“ vzpomínala na rok 1968.
České mozky se vrací domů
Do Česka se Červená ale nakonec po revoluci vrátila a už zde zůstala. K návratu vybízí i ostatní. Zkušenosti, které se Češi v cizině naučí, by podle ní měli uplatnit v rodné zemi: „Je důležité, abychom neměli odliv naší inteligence.“ Až do roku 2006 tomu tak bohužel bylo. Od té doby ale naopak například vědci do Česka spíš přicházejí. „Ve středoevropském kontextu jsme na tom relativně dobře,“ poznamenal Miller.
Česká republika se navíc zhruba od roku 2000 stává zemí, kam přicházejí i lidé různých národností. Patří mezi ně i personalistka Sagar Rakin původem z Afghánistánu. Vlast opustila s rodiči už v 90. letech v době vlády Tálibanu. V Česku žije už dvacet let, první tři roky ale strávila v uprchlickém táboře.
V Česku od počátku vnímala neopodstatněný strach z neznámého, který podle ní často eskaluje až k nenávisti. Pokud by se přitom chtěla vrátit domů, nebude podle svých slov příliš vítaná, protože podle místních opustila zemi zmítanou válkou v době, kdy ji „nejvíc potřebovala“.
Podobný pohled na své emigranty, kteří se po roce 1989 vraceli domů, měla ostatně i řada Čechů. Češi mají obecně k emigrantům mnohdy nedůvěřivý postoj. Řada českých osobností, která emigrovala, získala úctu svého národa mnohdy až po smrti.
Návrat potomků z doby Bílé hory
Mnoho lidí se ale z emigrace vrátilo už se vznikem Československa. Šlo tehdy většinou o evangelíky pobývající v Německu a Polsku. Československý stát tuto reemigraci vnímal jako satisfakci za Bílou horu. Ačkoliv se do programu přihlásilo na 4200 osob, do konce roku 1926 se do vlasti vrátil jen zlomek – 646 lidí. Mimo jiné proto, že stát nebyl schopen splnit původní sliby o objemu půdy, kterou navrátilci v Československu dostanou.
Až do poloviny 30. let přibylo do Československa dohromady asi 105 tisíc Čechů a Slováků. Návrat pro reemigranty ale nebyl snadný. Chyběla nejen pracovní místa, ale i byty. Brzy po konci druhé světové války nicméně vláda opět oficiálně vyzvala zahraniční krajany k reemigraci. Do Československa se vraceli nejen uprchlíci před válkou, ale i původem Češi a Slováci z Rumunska, Bulharska, Maďarska, Polska, Německa, Jugoslávie a Sovětského svazu. Nově se usazovali především ve vysídleném pohraničí.
Poslední větší vlna návratů se odehrála po roce 1989. Počet lidí, kteří se do vlasti vrátili do roku 1993 a znovu zažádali o občanství, ale není možné zjistit, protože dokument získávali automaticky. Od roku 1993 dosud se opět stalo občany republiky asi 13 tisíc lidí. Ministerstvo vnitra ovšem předpokládá, že část z nich žije i nadále v cizině.