Naše krajina neumí pracovat s vodou, shodují se experti. Problémem jsou upravovaná koryta řek, ale také třeba podoba chodníků ve městech nebo to, jak se v Česku nakládá se srážkovou vodou. Sucho je podle expertů celospolečenský problém a součástí jeho řešení by mělo být například i vzdělávání. Do pořadu Události, komentáře přišli o této problematice diskutovat předseda výboru České limnologické společnosti Martin Rulík a Radim Vítek z Kanceláře architekta města Brna, který se zabývá odvodněním urbanizovaných území.
„Naše krajina za posledních 70 let ztratila svoji schopnost zachycovat vodu,“ říká Martin Rulík. Připomíná přitom, že Česko má nevýhodu, že jediným zdrojem vody jsou srážky. „Co tady naprší, tak by tady mělo zůstat, a ukazuje se, že naše krajina bohužel s vodou neumí pracovat,“ vysvětluje expert. Tento problém je evidentní zejména při lokálních povodních, které Česko zasáhly i v minulých týdnech.
První problém se zadržováním vody nastává při vsakování, to platí hlavně ve městech. „Můžeme to sledovat všude okolo nás, kdy jsou chodníky zakládány pod úrovní okolní vegetace, kde by srážková voda mohla naprosto přirozeně gravitačně odtékat do okolních nezpevněných ploch,“ říká Vítek.
Potíží pro zadržení vody jsou ale podle Rulíka i upravovaná koryta řek, která byla zregulována, zahloubena nebo napřímena. Dalším faktorem jsou i přicházející klimatické změny. Výsledkem pak je, že zejména pokud přijdou silné deště, vodu zbytečně ztrácíme. „Odtéká od nás pryč do zahraničí, zbytek se odpaří a potom krajina vysychá,“ popisuje Rulík.
Jako dobrý příklad systému zadržování vody uvádí třeba Rakousko nebo Německo. „Například se snažíme, aby docházelo k přirozeným povodňovým rozlivům. Mimo města chceme, aby se voda rozlila do krajiny a aby se mohla pomaličku vsakovat a zmnožovat ty zásoby podzemních vod,“ popisuje systém našich sousedů.
Rozdíl je podle Rulíka i v zemědělství. „Stačí, když se podíváte na letecké snímky České republiky a Rakouska. Plocha pozemků je v Rakousku podstatně nižší. Jsou to malé půdní bloky, které jsou navíc oddělené přirozenými zasakovacími pásy a remízky,“ uvádí.
Řešením je i vzdělání a komunikace
Problémem je podle Vítka i to, jak se k vodě chová společnost. „Když naprší srážkové vody, tak se je snažíme co nejrychleji odvést z místa pryč tak, abychom ochránili například nemovitosti nebo obytné soubory,“ popisuje. „Důležité je srážkovou vodu zadržovat, využívat ji buď v provozu nemovitostí a, pokud to jde, tak ji bezpečně vsakovat a regulovaně odvádět dál,“ vysvětluje.
Hledání východiska podle Vítka není jen na politicích, ale na celé společnosti. „Je to i o osvětě, aby vznikla společenská poptávka po nejrůznějších opatřeních přírodě blízkých, které vlastně s tou srážkovou vodou hospodaří ve městech a zadržují ji,“ říká Vítek. Součástí řešení by podle něj mělo být i dlouhodobé vzdělávání v této problematice na všech stupních a komunikace například se stavebníky. „Měli bychom vodě dávat jakýsi vyšší význam a smysl. Takový, jaký v 21. století má a měla by mít,“ uzavírá Vítek.
