Státní oslavy svátku mistra Jana Husa v červenci 1925 vedly k vážné diplomatické roztržce mezi Československem a Vatikánem. Spory se podařilo urovnat až po dvou a půl letech – v lednu 1928. Česká republika nicméně zůstává jediným evropským státem s katolickou tradicí, který s Vatikánem dodnes nemá uzavřenou řádnou mezinárodní smlouvu.
Husitský prapor nad Hradem vyvolal roztržku s Vatikánem. Masaryk radostí zpíval a tančil
Vznik samostatného Československa odstartoval po celé zemi protikatolické nálady, které mimo jiné vyústily ve zbourání památného mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sloup sice připomínal hrdinství Pražanů, kteří v roce 1648 ubránili Staré a Nové Město před Švédy, pro mnohé byl ale symbolem habsburské vlády a obracení na katolickou víru.
Součástí nové národní identity se proto naopak stal dříve zapovězený Hus. Během první světové války vláda ve Vídni jakékoliv oslavy a projevy směrem k husitství zakazovala. Po roce 1918 byl proto nástup Husových příznivců o to silnější a intenzivnější.
Stržený Mariánský sloup
Už od počátku 20. let začali lidé volat po tom, aby se 6. červenec stal státem uznaným svátkem. Řada organizací a spolků kvůli tomu dokonce posílala žádosti vládě i přímo prezidentovi. Bylo totiž všeobecně známé, že Tomáš Garrigue Masaryk má k Husovi vřelý vztah. Byl i jedním z iniciátorů vzniku Československé církve husitské.
V březnu 1925 se v Národním shromáždění nakonec podařilo záměr prosadit. V červenci 1925 se tak poprvé slavilo výročí upálení mistra Jana Husa jako státní svátek, namísto svátku katolíkům dražšího sv. Jana Nepomuckého.
Oslavy to byly velkolepé, neboť šlo zároveň o 510. výročí upálení. Vatikán, se kterým Československo oficiálně navázalo diplomatické styky v září 1919, měl ale z nového svátku od počátku obavy. Hus byl stále symbolem odsouzeného heretika a oslavy s ním spojené tak Svatý stolec vnímal jako protikatolický postoj.
Českoslovenští představitelé v čele s premiérem Karlem Kramářem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem nicméně Řím ujišťovali, že oslavy budou čistě vlastenecké a nebudou namířené proti katolické církvi. „V katolickém státě nelze oficiálně za účasti nejvyšších představitelů slavit Husa jako bojovníka proti Vatikánu,“ prohlásil tehdy Kramář.
Vše ale nakonec bylo jinak. Nad svátkem totiž převzal záštitu Husův příznivce Masaryk. Když 6. července 1925 oslavy začaly, nechal na Pražském hradě vyvěsit černý prapor s červeným kalichem. Takový symbol nad sídlem hlavy státu ovšem Vatikán vnímal jako provokaci. Jeho reakce byla okamžitá. Papežský nuncius Francesco Marmaggi už den poté na protest opustil Prahu. Výsledkem byla mezinárodní roztržka, která trvala několik let.
Papežský nuncius Francesco Marmaggi při nástupní audienci u T. G. Masaryka (1923)
Masaryk si z toho ale hlavu příliš nedělal. „Prezident je v bujaré, bojovné náladě, zjevně rozhodnut probojovat věc do konce,“ poznamenal si tehdy jeho tajemník František Kučera. „Po večeři hrál na klavír a zpíval slovanské písničky, i cakewalk zatančil. Na konci zazpíval Kdo jste boží bojovníci,“ dodal sekretář.
Protikatolické smýšlení obyvatel už ale sedm let od vzniku státu nebylo tak intenzivní. Masarykův postoj navíc nepotěšil ani vládu. „Do určité míry tehdy na vnitropolitickém poli riskoval. Byl to akt, který se velmi setkal s nevolí na Slovensku, dost rozpačitě byl přijat německy mluvícím obyvatelstvem, ale i značnou částí Čechů. V Čechách a na Moravě se 80 procent obyvatel stále hlásilo ke katolickému náboženství,“ poznamenal historik z Husitské teologické fakulty UK Pavel Helan.
Vyvěsil jsem husitský prapor. Co víc?
Prezidenta ale tehdy postoj vlády i některých občanů velmi zklamal. „Podepsal jsem zákon o státních svátcích, šel na Husovu oslavu na Staroměstské náměstí, vyvěsil husitský prapor. Co víc? Jako prezident jsem čekal, že nejen vláda, parlament, ale i národ se dá povzbudit k energickému a jednotnému postoji, který by Vatikánu ukázal, že osvobozený národ se hlásí k husitství,“ stěžoval si tehdy Masaryk svým přátelům. Jeho slova zmiňuje František X. Halas v knize Fenomén Vatikán.
T. G. Masaryk v roce 1926 slíbil, že už na svátek Jana Husa nebude vyvěšovat husitské prapory.
Vládě nicméně Masaryk v roce 1926 ustoupil a slíbil, že už na Hradě ani v Lánech husitské prapory vyvěšovat nebude. Přestal se navíc oslav Jana Husa veřejně účastnit. Kabinetu následně trvalo dva a půl roku, než se podařilo diplomatickou rozepři s Vatikánem zažehnat.
Výsledkem bylo přijetí rezoluce, která slibovala, že napříště se oslavy budou odbývat bez státní patronace. Oba státy pak v lednu 1928 podepsaly úmluvu zvanou Modus vivendi, která měla ukotvit vztahy katolické církve a státu. Papežský nuncius se začátkem roku 1928 rovněž vrátil do Prahy.
Vztahy obou zemí byly až do druhé světové války na dobré úrovni. Katolický sjezd v Praze v roce 1935 proběhl za podpory vlády a politických stran. Téhož roku papež jmenoval nového pražského arcibiskupa Karla Kašpara kardinálem. Stal se tehdy vůbec prvním občanem republiky, který získal tak vysokou církevní hodnost.
Okupace nacistickým Německem ale vše přerušila. Úmluva z roku 1928 navíc nikdy nenahradila definitivní mezinárodní smlouvu a platila jen do roku 1950. Tehdy komunistický režim po zahájení procesů s vysokými církevními představiteli papežského nuncia vyhostil a přerušil s Vatikánem diplomatické styky.
V roce 2015 byly na Pražském hradě vyvěšeny dva husitské prapory jako připomínka 600. výročí smrti mistra Jana Husa.
Kontakt mezi oběma státy byl obnoven až krátce po pádu komunistického režimu. Do Prahy se v roce 1990 po čtyřiceti letech vrátil apoštolský nuncius. Byli jmenováni noví biskupové a obsazena biskupství.
Zemi v dubnu téhož roku také poprvé navštívil papež Jan Pavel II. O devět let později se dokonce omluvil za nespravedlivý rozsudek církevního soudu, který poslal Jana Husa na smrt. Kazatele poctil i titulem „reformátor církve“.
Vzájemné vztahy obou zemí jsou ale stále nestandardní. Česko je jediným evropským státem s katolickou tradicí, který s Vatikánem nemá mezinárodní smlouvu upravující i postavení církve v zemi. Smlouva byla sice podepsaná v roce 2002, neprošla ale parlamentem. Schvalování se v roce 2003 zadrhlo ve sněmovně, které připadalo, že je smlouva nevýhodná a narušuje rovnoprávnost církví. Od té doby se její ratifikace neustále odkládá.