Praha - Celý národ na ně spoléhal. Všichni věřili, že nejvyšší komunistické vedení uhájí v Moskvě sen o socialismu s lidskou tváří. Československá delegace vedená tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou však svůj národ zklamala. Sice zpočátku odmítla uznat oprávněnost intervence, avšak nakonec podlehla nátlaku sovětského vedení a podepsala tzv. Moskevský protokol o neplatnosti vysočanského sjezdu KSČ.
Moskevský protokol pohřbil všechny naděje
Nejvyšší československé vedení se 23. srpna vypravilo do Moskvy pokusit se vysvětlit sovětskému generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi, že v Československu socialismus není ohrožen. Ludvík Svoboda ještě před odletem odolal nátlaku a nepodepsal kolaborantskou vládu. K delegaci se připojili i soudruzi kolem Alexandra Dubčeka, kteří byli již 21. srpna zatčeni a eskortováni do Sovětského svazu. Přesto, že českoslovenští politici, na něž celý národ spoléhal, zpočátku odmítli uznat oprávněnost intervence, na závěr nakonec podepsali tzv. Moskevský protokol o neplatnosti vysočanského sjezdu KSČ. Svůj podpis odmítl připojit jen František Kriegel. Tím se fakticky uzavřel experiment Pražského jara, pomalu začalo období „normalizace“.
Moskevský protokol - obrovské zklamání
Celý národ 27. srpna s napětím sledoval, s čím nejvyšší komunistické vedení přijelo z Moskvy. Prezident Svoboda tehdy oznámil dosažení dohody o postupném plném odchodu cizích vojsk. Vojska z měst a obcí se měla okamžitě přemístit do vyhrazených prostorů. Zároveň prezident naznačil snahu pokračovat v polednovém vývoji. Nicméně každý rozpoznal, co zaznělo mezi řádky. Všechny naděje byly pohřbeny. Již nebylo komu věřit.
Přestože poslední šancí, jak dosáhnout odchodu okupačních vojsk, bylo požádat OSN o vyhlášení neutrality, obsazená země na příkaz sovětského velení 27. srpna 1968 Radě bezpečnosti OSN oznámila, že další jednání o intervenci jsou bezpředmětná.
Ještě na konci srpna Moskevský protokol schválilo zasedání ÚV KSČ a provedlo v jeho duchu četné kádrové změny. O dva měsíce později byla na světě smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, kterou až na 14 poslanců schválilo Národní shromáždění (deset se zdrželo hlasování a čtyři hlasovali proti). Ratifikace tohoto dokumentu znamenala otevřený a jasný rozchod vedení státu s vůlí občanů. Navíc se touto smlouvou „dočasný“ pobyt sovětské armády prodloužil na 23 let. Vojska ostatních okupačních armád opustila československé území začátkem listopadu 1968.
První normalizační opatření na sebe nenechala dlouho čekat
Zasedání ÚV KSČ je schválilo již v půlce listopadu. Období Pražského jara pak definitivně uzavřelo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970, kde byl přijat dokument „Poučení z krizového vývoje“, který zahájil éru tzv. normalizace společnosti. Z vedení KSČ byli postupně odstraňováni hlavní reformátoři, jejich stoupenci většinou stranu opustili sami.
Potlačení demokratizačního procesu v roce 1968 vyvolalo v Československu, podobně jako v únoru 1948, obrovskou vlnu emigrace. Zastavilo ji až uzavření státních hranic v roce 1969.
