Monstrproces s Horákovou znamenal tresty v souhrnné délce 7830 let

Praha - Poslední květnový den roku 1950 odstartoval největší a nejvýznamnější vykonstruovaný politický monstrproces v komunistickém Československu - soudní řízení s Miladou Horákovou a dalšími. Tento „proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ nejprve vyústil ve čtyři rozsudky smrti a řadu dlouholetých trestů, včetně následných procesů však bylo uděleno celkem 10 trestů smrti, 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7830 let. Počet obžalovaných dosáhl čísla 639.

Osud Milady Horákové byl silně spjat s Prahou, kde se roku 1901 narodila. Po ukončení právnické fakulty nastoupila na pražský magistrát. Mimo zaměstnání Horáková aktivně působila v ženském hnutí a stala se spolupracovnicí senátorky Františky Plamínkové. Během druhé světové války se zapojila do protifašistického odboje, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti.

Horáková na sebe upozornila výroky o omylech soudů

V roce 1945 se Horáková stala poslankyní za Československou stranu národně sociální (ČSNS), jejíž členkou byla už od roku 1929. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Horáková na protest vzdala svého poslaneckého mandátu. Horáková upoutala zájem komunisty ovládané Státní bezpečnosti již v roce 1946 svými výroky o častých omylech lidových soudů. Po únoru 1948 bylo již jen otázkou času, kdy se s nepohodlnou osobností nový režim vypořádá.

Video Monstrproces s Miladou Horákovou
video

Monstrproces s Miladou Horákovou

Horáková iniciovala na podzim 1948 schůzku zástupců bývalých nekomunistických stran ve Vinoři, jejímž cílem měla být koordinace společného postupu. Ačkoli setkání nepřineslo žádný výsledek, obžaloba na něm později postavila značnou část procesu.

Státní bezpečnost si pro Horákovou přijela 27. září 1949. Zpočátku vyšetřovatelé přesně nevěděli, z čeho ji obvinit. Nakonec jim však pomohly výslechy dlouholetého člena ČSNS Jaromíra Kopeckého, jenž byl zatčen při pokusu o přechod hranic. Ten prozradil existenci ilegálního ústředí národních socialistů, takzvané „šestky“, jejímž členem byla i Horáková, a který udržoval kontakt s představiteli někdejšího vedení strany v zahraničí.

Obžalovací spis dostali na stůl nejvyšší představitelé strany a vlády: Gottwald, Kopecký, Slánský a další. Společně rozhodli, že proces bude veřejnosti prezentován pod názvem „Horáková a spol.“ Soudní líčení začalo 31. května 1950 u Vrchního soudu v Praze. Spolu s Horákovou bylo souzeno ještě dalších 12 lidí, většinou představitelů nekomunistických stran.

Trest smrti si podle komunistů přálo nejméně 6 tisíc lidí

V průběhu devítidenního procesu dorazilo k soudu 6300 rezolucí lidu, které požadovaly trest smrti. Rozsudek byl vynesen 8. června 1950. Čtyři obžalovaní, mezi nimi Milada Horáková, byli za velezradu a vyzvědačství odsouzeni k trestu smrti, další čtyři lidé k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům.

Výsledky práce poradců popisuje například jeden z obžalovaných František Přeučil: „Po čtyřech jsem poslušně dolezl k vyšetřovateli a řekl mu - napište, že jsem zabil babičku, já vám to podepíšu. Neměl jsem už více sil a věděl jsem, že špagát to bude tak jako tak.“ Přeučil byl nakonec odsouzen na doživotí a podmínečně propuštěn v roce 1963.

Horákové nepomohly ani přímluvy Churchilla či Einsteina

Žádost o milost Horáková odmítla podat, učinili tak za ni až její otec a dcera. Zpočátku tehdejší komunistický prezident Československa Klement Gottwald váhal, jelikož proces získal publicitu v zahraničí a řada významných osobností intervenovala za milost pro odsouzené. Mezi nimi se objevili například Winston Churchill nebo Bertrand Russell.

Za Horákovou se postavil i Albert Einstein, který poslal telegram s textem: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběti nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít.“ Přesto nakonec Gottwald rozsudek potvrdil. Horáková byla popravena v pankrácké věznici 27. června 1950 v pět hodin a 30 minut ráno. Spolu s ní na popravišti skončili i historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl.

Za vykonstruovaný proces byla zatím potrestána jen jedna osoba

Dosud jedinou odsouzenou aktivní účastnicí vykonstruovaných procesů z 50. let je bývalá dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Svůj trest si nejstarší česká vězeňkyně odpykává od 31. března 2009 ve věznici ve Světlé nad Sázavou.

Polednovou poslal na šest let do vězení pravomocným rozsudkem pražský vrchní soud počátkem září roku 2008. Snížil tak osmiletý trest prvoinstančního městského soudu. Soudy jí pak ještě zkrátily trest na tři roky. Koncem února 2009 pak soudy definitivně rozhodly, že je schopná do vězení nastoupit. Vězeňská služba totiž uvedla, že je schopna zajistit pro ni speciální podmínky. Věznice ve Světlé nad Sázavou se totiž dokáže postarat i o staré a nemocné ženy.

Ve prospěch Brožové-Polednové podala v září 2008 žádost o milost nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Prezident Václav Klaus se však rozhodl, že ji neomilostní.