Praha - S Čechy, kteří dobývají Severní pól, se v posledních letech roztrhl pytel. Toto magické místo dobývají na lyžích nebo třeba v letadle. Téměř nikdo přitom neví, že před více než sedmdesáti lety mířil na Severní pól jeden český polární letec. Plnil si své klukovské sny. Jenomže za tyto své sny musel později tvrdě zaplatit. Nikoli ale v zemi věčného ledu a osudným se mu nestal sníh a mráz, ale politické intriky. Tajemství, které obestírá jeho osud, trvá v podstatě dodnes.
Po stopách Čecha, který přeletěl Severní pól
Psal se rok 1937, když se k severnímu pólu vydalo pod vedením už tehdy legendárního profesora Otto Šmidta několik polárních letců, aby se pokusili jako první na světě na střeše světa přistát A to se jim opravdu podařilo, tedy téměř, letadlo přistálo na ledové kře asi 20 kilometrů od pólu. „V 11 hodin 10 minut přeletělo letadlo severní pól a hledalo vhodné místo pro přistání a v 11:35 poprvé v dějinách lidstva přistálo letadlo bezvadně na obrovské plovoucí kře asi 20 km za severní točnou,“ referoval o nevídaném úspěchu dobový tisk.
„Dostali jsme dokonalou výstroj, obleky a obuv byly vyrobeny podle zkušeností dřívějších polárních výprav. Měli jsme prosmolené jelenicové boty (a jedny z tulení kůže), do nich punčochy z husté psí kožešiny (polární psi mají velmi teplou kožešinu). Dále vysoké šněrovací boty naprosto nepromokavé, do nichž se také mohly obouvat kožešinové punčochy. Na hlavy kožešinové čepice, pod něž se připevňovala vlněná kapuce, která s kožešinovou maskou zakrývá obličej,“ popisoval ve svém deníku Březina.
Záhy přistála tři další letadla a členové dnes legendární expedice Ivana Papanina a Otto Šmidta slavili nevídaný triumf. Byl mezi nimi i jeden Čech, jmenoval je Jan Březina a pocházel z Kolína.
Jan Březina se narodil v Kolíně jako syn Václava Březiny, který pracoval v obuvnickém průmyslu. Ten se v říjnu 1930 rozhodl hledat práci a lepší život v tehdejším Sovětském svazu. V době, kdy Březinovi přijeli do Moskvy, se ale situace v Sovětském svazu začala dramaticky měnit. „Byla to hrozná doba, kdo to nezažil, tak si nedovede představit, co to obnášelo. V polovině roku 1937 začíná takzvaný velký teror, který končí někdy v listopadu 1938. Zhruba za tuto dobu, tedy za rok a čtvrt, bylo vyvražděno - odhaduje se - asi milion lidí,“ popisuje dr. Bohuslav Litera z Historického ústavu Akademie věd České republiky.
Paradoxem je, že právě v této době prožíval Jan Březina své nejšťastnější období. Někdejší učeň v letecké továrně v Praze-Letově, pak absolvent leteckého učiliště v Leningradě, se totiž právě nyní stal prominentním příslušníkem leteckých posádek Správy severní mořské cesty. Jako špičkový palubní mechanik létal například na Dálný východ nebo nad pouští Kara Kum.
A pak se mu splnil životní sen – stal se polárním letcem. Po náročném konkursu byl ve třiadvaceti letech vybrán, jako jediný cizinec, do expedice na severní pól. Stal se nejmladším členem výpravy. „Vyletěl jako palubní mechanik velkého letounu N-169, který pilotoval Ilja Mazuruk, ale potom se ocitl na pozorovacím letadle N-128, které pilotoval Leonard Kruze. Zde dostal úplně jiné úkoly,“ popisuje činnost svého předka Březinova neteř Taťána Březinová.
Skutečnost, že v zóně severního pólu přistála poprvé v historii letadla, ohromila celý svět. Obdiv vzbuzovaly hlavně speciálně konstruované letouny vybavené nemrznoucím palivem. Konstruktéři vyvinuli technologie, které byly schopny fungovat i v mimořádně extrémních podmínkách. Největší obdiv však zaznamenali čtyři účastníci výpravy, v čele s Ivanem Papaninem, kteří na plovoucí kře zůstali několik dalších měsíců, aby tu uskutečnili řadu vědeckých experimentů. Členové expedice měřili hloubku oceánu pod ledem, zapisovali pohyb ledu, proudění oceánu v té oblasti a na základě toho byly stanoveny trasy pro parníky, které měly plout severní mořskou cestou, což jsou údaje, které začínají být dnes, v souvislosti s globálním oteplováním a masivnějším využíváním severní mořské cesty, znovu aktuální.
„Celý ostrov je pokrytý ledovci. Na žádné zemi v Arktidě není tak silný ledový kryt. V zimní době tu panují silné větry a v létě zase mlhy. Jasné dny v létě jsou tu vzácnou výjimkou. Polární noc tu trvá asi 136 nocí, polární den 128 dní, v ostatní dny je soumrak. Z živočichů tu často vidíme ledního medvěda, tuleně a mrože,“ popisoval Březina Rudolfův ostrov, na němž měla expedice základnu.
Tehdy šlo o vůbec první vědeckou expedici tohoto druhu na světě. Členové expedice, včetně Jana Březiny, byli považováni za skutečné hrdiny. „Pro celosvětovou veřejnost to byla velmi významná událost. Ti piloti byli v té době něco kosmonauti, kteři později přistáli na Měsíci,“ poznamenal Březinův prasynovec Mikuláš Černý.
Jejich úspěchů si nemohlo nevšimnout ani vedení Sovětského svazu. „Český polární letec Březina létal jako mechanik pozorovatelc, byl vyznamenán Řádem rudého praporu práce a také získal prémii 5 000 rublů,“ psalo se 29. června 1937.
Z Březinova deníku:
Soudruh Stalin nás políbil jednoho po druhém a po něm nás přivinuli na svou hruď Kalinin, Molotov, Dimitrov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov a druzí. Po tomto uvítání nás znovu objímají naši rodní, po jedné straně matka a po druhé žena mě doprovázejí v ověnčeném autu ulicemi Moskvy. V ten den snad celá Moskva vyšla na ulice. Projíždíme nepřetržitými špalíry moskevských obyvatelů. Z oken se sypou různobarevné letáky a květiny. Cesta končí v Kremlu, kde bylo přátelské uvítání a koncert.
Pro Jana Březinu byl Stalinův polibek polibkem smrti. Devět měsíců po triumfálním návratu z Arktidy přišel osudový 8. březen 1938. Březinovi bydleli v bytech cizinců, zatčení probíhala velice rychle, protože to byli právě cizinci, koho se Stalin bál. Pro Jana Březinu si přišli asi ve čtyři hodiny ráno a ani on ani jeho rodina netušili, co se vlastně děje. A právě ve chvíli zatčení se stopa Jana Březiny ztrácí.
Zoufalá Březinova matka i jeho sestra byly nuceny považovat Jana za nezvěstného i poté, co se po válce vrátily zpět do Československa. S jeho zmizením se však nechtěly smířit, novým impulzem pro jejich pátrání se pak stal rok 1956 a Chruščovova kritika Stalinova kultu osobnosti. Většinou se nedozvěděly nic, pokud nějaké informace přišly, často si protiřečily, nebo nedávaly smysl. „Napsali nám, že Jan Březina zemřel ve vězení 16. srpna 1944, což mi přišlo velmi nepravděpodobné, že by špičkový letec uprostřed největší války hnil někde ve vězení,“ popisuje jeden z neúspěšných pokusů o nalezení stop Jana Březiny jeho neteř Taťána.
Taťána Březinová pátrala dále. I po smrti své matky Marie, sestry Jana Březiny. Využívala k tomu i několika svých cest do Moskvy. Plnou pravdu se však dozvěděla až po rozpadu Sovětského svazu. V roce 1994 držela konečně v rukou dokumenty, které získali členové hnutí Memorial, občanského sdružení, které pátrá po obětech stalinských represí.
Jan Březina byl popraven 16. srpna 1938 na Butovském polygonu nedaleko Moskvy
Jak protokoly prozrazují, Jan Březina byl obviněn ze špionáže ve prospěch Československa. Měl mimo jiné dodávat zprávy o letecké výrobě Sovětského svazu. Ke všem obviněním se doznal, podepisoval ale i nelogické výroky. V protokolech třeba stojí, že prováděl špionáž v leteckém závodě v Moskvě v určitém časovém úseku, kdy na daném místě vůbec nepracoval. Jestli bylo svědectví vynuceno mučením, to se můžeme dohadovat, ale je to velmi pravděpodobné. „Musel prožívat obrovské zklamání, když se z takového vrcholu kariéry dostal k takovémuto tragickému konci. Musel cítit obrovskou nespravedlnost,“ uzavřel Mikuláš Černý.