Vakovlci, neboli tasmánští tygři, byli mnohem menší, než se traduje. A zdaleka nešlo o tak nebezpečné predátory, jak se v době, než vymřeli, lidé domnívali. Prokázala to rozsáhlá analýza jejich dochovaných pozůstatků.
Vakovlci byli hubení a slabí, ukazuje analýza. Připomínali spíš lišku než vlka
Vakovlci vyhynuli přibližně před devadesáti lety. Měli pověst neúprosných predátorů a největších šelem Tasmánie. Jeden z mála dochovaných záběrů této šelmy, který pochází z jedné tasmánské zoo, popisuje zvíře jako „nebezpečného protivníka“.
A přesně tak vykreslovaly vakovlky i dobové prameny – jako zvířata rizikem rovná vlkovi nebo dokonce tygrovi. Jenže tohle všechno je nesmysl, jak zjistila studie zveřejněná v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B.
Její autor Douglass Rovinsky z Monash University analyzoval a posléze digitalizoval 93 pozůstatků vakovlků, které se nacházejí v muzeích v šesti zemích světa. Zjistil, že průměrný vakovlk vážil mezi 14 a 21 kilogramy, zatímco dříve vědci předpokládali hmotnost mezi 25 a 29 kilogramy.
Menší rozměry mají samozřejmě i dopad na to, jakou roli mohl hrát vakovlk v ekosystému. Nový výzkum vrhá nové světlo i na jeho pohyblivost, lovecké strategie a schopnosti. Studie navíc popsala výrazný a dříve netušený sexuální dimorfismus, tedy značné rozdíly mezi samci a samicemi. Zatímco průměrná hmotnost samců byla 19,7 kilogramů, samic jen 13,7 kilogramů. To znamená, že samice vakovlků vážily podobně jako obézní kočky domácí nebo větší lišky obecné.
Přírodovědci udávají hmotnostní hranici, pod kterou už predátoři nejsou schopni lovit větší kořist – je to 21 kilogramů. Průměrný vakovlk měl 16,7 kilogramů, takže se musel živit jinak.
Zdá se, že vakovlci fungovali jako specializovaní predátoři na malá zvířata a byli tedy svým loveckým chováním mnohem podobnější například kunám než vlkům či tygrům, s nimiž byli tak často srovnáváni.