Chůze nebo běh po vodní hladině nejsou v přírodě zase tak výjimečné, jak by se zdálo. Umí to nejen bazilišek zelený, kterému se kvůli této schopnosti přezdívá „Ježíšova ještěrka“, ale třeba i obyčejné české vodoměrky štíhlé. Až doposud vědci ovšem nevěděli, že po hladině svedou přejít i gekoni, kteří se proslavili spíše schopností běhat po zdech a stropech.
Podle nové studie, která schopnosti gekonů popsala, jsou v chůzi po hladině výjimeční zejména kvůli své velikosti. Zatímco pro menší a lehčí zvířata (např. hmyz) není pohyb po vodě nijak složitý, pro větší tvory už je prakticky nemožný.
Gekonům, kteří dorůstají do délky kolem šesti centimetrů (s ocasem asi dvojnásobku), se ovšem podařilo vyvinout neobvyklou techniku, ve které museli podle práce vydané v odborném časopise Current Biology zkombinovat tři rozdílné strategie do jedné. Jejich řešení je podle biologů v celé zvířecí říši jedinečné. Podívejte se, jak gekoni běhají po hladině:
Jak chodit po vodě
Vedle vědecky neověřené metody zázraku existují v podstatě dva způsoby, jak je možné chodit po vodní hladině. Tvor může být dostatečně malý, aby využil takzvaného povrchového napětí vody; platí totiž, že povrch kapalin se chová jako elastická fólie, po níž svede plout dostatečně dobře rozložená hmotnost. Tento trik využívá například vodní hmyz včetně zmíněných vodoměrek.
Druhou možností je stav, kdy tvor umí vyvinout obrovské množství energie, díky němuž může nohama veslovat tak rychle, že do vody vůbec nespadne – takhle vypadá trik baziliška zeleného:
Podobně to dělají třeba labutě při pokusu o vzlétnutí.
Gekoní vrtění
Biologové v laboratořích snímali pohyb gekonů na vodě pomocí vysokorychlostních kamer, a mohli detailně pozorovat, jak efektivní umí být bizarní vrtění těchto drobných plazů. Zjistili, že gekoni vlastně dupou na hladinu tak, že mezi nohou a vodou vznikají vzduchové bubliny, které pomáhají gekony nadnášet – a navíc vytváří sílu, která je posunuje vpřed. Pomáhají si v tom také ocasem, používají ho jako aligátoři.
Další dva faktory jsou už ale neviditelné. Jsou jím výše popsané povrchové napětí, které u relativně těžkých gekonů sice hraje menší roli než u maličkých bruslařek, ale stále funguje, a tím posledním je gekoní kůže, která má velmi silné hydrofobické vlastnosti. To neznamená, že by se vody bála, ale že ji odpuzuje – podobně jako třeba teflon. Díky tomu se mohou gekoni po povrchu vodní hladiny klouzat podobně jako bruslaři po ledu.
Žádný z popsaných faktorů by sám o sobě nestačil, ale dohromady fungují jako úspěšný recept na obratný, spolehlivý a především rychlý běh po vodě – podle autorů práce je několikrát rychlejší, než kdyby se gekon pokoušel vodu přeplavat.
Celý objev přitom vznikl naprosto náhodou. Když jeden americký biolog trávil dovolenou v Singapuru, všiml si a díky pohotové reakci i natočil, jak po hladině jezírka běží gekon. Záběry pak studovali další vědci, a na to navázal rozsáhlý laboratorní výzkum.
