Čína chce rozšířit svůj vědecký výzkum v Antarktidě, ale nemá bezprostředně v plánu těžbu nerostných surovin v této oblasti, uvedli představitelé čínské vlády. Rostoucí zájem Pekingu o zamrzlý kontinent vystupuje do popředí, neboť Čína hostí setkání více než 40 zemí, které na základě smlouvy z roku 1959 dohlížejí na správu Antarktidy.
Lidskou činnost v Antarktidě upravují dohody, podle nichž je kontinent přírodní rezervací. Tato ujednání zde také zakazují budování vojenských základen a těžbu nerostných surovin. Opakovaně se ovšem objevují spekulace, že Čína jednou k takové těžbě nerostných surovin přikročí.
Čína podepsala Smlouvu o Antarktidě v roce 1983 a od té doby zde založila čtyři výzkumné stanice. Letos plánuje vybudovat malou leteckou základnu, v roce 2018 pátou výzkumnou stanici a pokračuje též výroba druhého čínského ledoborce. Nyní Čína pro své mise užívá ledoborec Sněžný drak (Süe Lung) ukrajinské výroby.
Očekává se, že na 40. setkání členů antarktického smluvního systému, které od pondělí 29. května Čína hostí, dorazí 400 zástupců 42 států a deseti mezinárodních organizací. Představitelé hostitelské země chtějí podepsat smlouvy o spolupráci na nejjižnějším kontinentu se Spojenými státy, Ruskem a Německem, uvedlo čínské ministerstvo zahraničí.
Na programu setkání bude mimo jiné změna klimatu a turistický ruch. V letech 2015 až 2016 navštívilo Antarktidu a přilehlé vody 38 000 turistů.
O osudu Antarktidy rozhodují i Češi
Československo patřilo 1. prosince 1959 mezi země, které podepsaly Smlouvu o Antarktidě, od roku 2013 získala Česká republika dokonce takzvaný konzultativní status, který významě rozšířil naše pravomoci měnit osud tohoto kontinentu. Česko v Antarktidě provádí vědecký výzkum, na ostrově Jamese Rosse má od roku 2006 výzkumnou polární stanici.
ČR díky konzultativnímu statusu spolurozhoduje o otevření kontinentu těžbě nerostných surovin a dalším komerčním aktivitám, o komerčním využití výsledků vědeckého výzkumu, ze kterého by mohla mít republika v budoucnu ekonomický přínos, pravidlech rozvoje turismu a kodexu chování pro návštěvníky nebo případném vojenském využití Antarktidy.
Komu patří Antarktida
Předtím, než byla Antarktida prohlášena v roce 1959 mezinárodním územím, si na ni činily územní nároky například Velká Británie, Nový Zéland nebo Chile. Vycházelo se z principu „země nikoho“, kterou si může jakýkoli stát přivlastnit jejím objevením nebo okupací. Po druhé světové válce se však zabránilo přivlastnění kontinentu přijetím mezinárodní smlouvy o Antarktidě, kterou podepsalo i sedm původních států.
Ve smluvních stranách existují dvě kategorie států: smluvní strany s konzultativním statusem a smluvní strany bez konzultativního statusu. Ten má trvale přiznáno dvanáct původních signatářských států a každá smluvní strana, která „projevuje svůj zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost, jako je vybudování vědecké stanice nebo vyslání vědecké expedice“. Jde například o Argentinu, Austrálii, Belgii, Čínu, Indii nebo Spojené státy.
