Dokument britské televizní stanice BBC Planet Earth II budí vzrušení po celém světě. Záběry přírody jsou v něm zcela fascinující a navíc natočené opravdu v přírodě a ještě realistickými metodami. Ještě nedávno se ale přírodovědné dokumenty natáčely zcela jinak – způsobem, který by dnes vedl k obrovskému veřejnému pohoršení a kritice filmařů.
Úmyslně zabíjené veverky, dynamitem ničené korály a sekání žraloků na kusy. Tak vznikaly slavné dokumenty
Jacques Cousteau je legendou přírodovědných dokumentů. Jedním z jeho nejslavnějších filmů je Svět ticha z roku 1956, nádherný a poetický dokumentární snímek o životě pod hladinou moře. Cousteau za něj dostal Velkou cenu mezinárodního filmového festivalu v Cannes i Oscara. Celé poselství tohoto filmu říká, aby se diváci více zajímali o přírodu a dbali o její ochranu. Filmaři přitom během natáčení dynamitem odstřelovali do vzduchu korálové útesy, jen aby získali co nejlepší záběry.
Podívejte se na trailer dokumentu Planet Earth II:
Když se náhodou Cousteauova loď Calypso při filmování srazila s mladou velrybou, mládě zabili, rozsekali na kusy a těmi nakrmili žraloky. Když ji začali žrát, námořníci z lodi do nich sekali a bodali, to celé filmaři glosovali bodrým komentářem: „Všichni námořníci na světě nesnáší žraloky.“
Během natáčení se štáb projížděl na mořských želvách, dokud jim nedošel kyslík. Při experimentech s delfíny Cousteauovi zase nevadilo, že museli být celé týdny zavření v malých kádích nebo nádržích. Na suchozemských želvách zase jezdili jako na koních – a připadalo jim to nesmírně vtipné. Francouzský filmař Gérard Mordillat označil celou Cousteauovu práci za naivní a současně krutou. Z dnešního pohledu šlo o trápení zvířat a ničení ojedinělých přírodních památek. O to absurdněji zní Cousteaův komentář: „Byl to od nás akt vandalství, ale jediná metoda, která nám umožní popsat, jaké druhy tu žijí.“
Podívejte se na záběry, které Mordillat získal a které nebyly zveřejněny 60 let:
Mordillat upozornil na to, že Cousteau to sice dělal všechno ve vyšším zájmu (upozornit na ohrožení přírody), ale stejně přírodě ubližoval. Nutno dodat, že Jacques Cousteau v tom nebyl jediný a ani se mu to nedá vyčítat – pohled na zvířata a jejich vztah vůči lidem byl zcela jiný než v současnosti.
Jak filmovat lumíky, i když v místě natáčení nežijí
Ještě mnohem horší totiž byla pro přírodu natáčení studia Disney, slavný je případ dokumentu Bílá divočina z roku 1958. V něm je scéna, jež se proslavila po celém světě: filmařům se totiž podařilo natočit jedinečné záběry sebevražd lumíků:
- Lumíci jsou drobní hlodavci, kteří obvykle žijí na Arktidě nebo v její blízkosti, v tundře. Norští lumíci se často přemnožují; když to nastane, celé populace se vydávají na migraci – mnoho z nich při ní utone v moři.
Filmaři zachytili staletí tradovaný mýtus, že lumíci páchají hromadně sebevraždy utonutím. Až na to, že všechno bylo úplně jinak… Filmaři totiž záběry natáčeli v kanadské Albertě, kde žádní lumíci vůbec nežijí. A tak nakoupili z místních zverimexů a od dětí desítky těchto tvorů. Pak je nahnali do koridorů, které vedly k moři – lumíky vehnali na srázy, kde se hlodavci zřítili do oceánu. „Moře je pak brzy pokryté malými mrtvými tělíčky,“ komentuje dramaticky hlas v dokumentu, aniž by přiznal, kde se tam hlodavci vzali.
Navíc se ukázalo, že druh lumíků, jenž v dokumentu použili, vlastně vůbec nemigruje, takže se mu nic podobného ani stát nemůže. Ve stejném filmu je nesmírně roztomilá scéna, na níž se malé medvídě kutálí z kopce:
Působí ovšem mnohem méně něžně, když kameraman filmu prozradil, jak se scéna natáčela. Sníh byl na kopec přivezený, stejně jako mládě, které pak filmaři ze svahu shodili. Film dostal Oscara za nejlepší dokumentární snímek roku.
Šéf studia Roy Disney později přiznal, že nebylo úplně etické takové záběry získávat: „Byly doby, kdy jsme prezentovali záběry, které byly nahrané, ale měly působit jako autentické.“ Film Bílá divočina byl součástí série dokumentů True-Life Adventures, jež se pyšnily vždy na úvod stejnou větou: „Tyto filmy jsou nasnímané v přirozeném prostředí a jsou zcela autentické a nemanipulované.“ Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Ze 14 filmů, které vznikly v rámci této nesmírně populární série, byla celá řada natáčena z dnešního pohledu zcela nepřijatelně.
Typickým příkladem takové manipulace byl například dokument Perri, v němž jeho hlavní zvířecí hrdinka, stejnojmenná veverka procházela řadou nástrah a vždy jen těsně unikla smrti. Při natáčení neunikla – filmaři ji nechali predátorem sežrat a pak použili novou veverku. Pro dokument Žijící poušť z roku 1953 zase filmaři využili jiný trik: obří pískoviště postavili přímo ve studiu a pak do tohoto ohraničeného prostoru vypustili myši a chřestýše – potom už jen stačilo čekat.
Velmi podobně se chovali také autoři vůbec nejslavnější americké dokumentární série Wild Kingdom, která získala pět cen Emmy. Podařilo se získat svědectví řady osob, jež se na jeho natáčení podílely. Podle nich vznikl v Kanadě investigativní dokument pořadu Fifth Estate. V něm se ukázalo, že filmaři úmyslně předhazovali šelmám zvířata, dokonce trénovali vlky a pumy chované v zajetí, aby zabíjeli ještě efektivněji.
Výjimka, která potvrzuje pravidlo
Dokumenty BBC jsou v tomto ohledu výjimkou – a vlastně vždy byly. Zatímco dokumenty se v polovině dvacátého století natáčely co nejrychleji a s minimem znalostí o tom, jak zvířata opravdu žijí, BBC se vždy snažila o co největší autenticitu. Za to platí obrovskými náklady a dlouhou dobou natáčení. Například první série Planet Earth se natáčela pět let – výsledkem bylo 11 hodin dokumentu.
O to větší pohoršení vzbudilo, když se ukázalo, že některé záběry pro dokument Frozen Planet se natáčely „studiově“. Šlo o scény z brlohu ledních medvědů, které se podle autorů nedaly pořídit v divočině, ale musely být nafilmované v londýnské zoologické zahradě.
Z pohledu dnešních etických standardů jsou ale nepřijatelné také záběry z některých klasik BBC, například známé scény, na nichž se David Attenborough přátelí a objímá s gorilami. Tyto scény jsou kontroverzní rovnou z několika důvodů – především ale proto, že na gorily se přenáší řada lidských nemocí a filmař je tak mohl snadno nakazit.
Kvalita dokumentárních filmů se zlepšila nejen díky jejich lepšímu financování, ale především kvůli tomu, že se zvětšilo naše poznání toho, jak se zvířata chovají a co jim prospívá nebo škodí.