Ve Spojených státech už liána přezdívaná kudzu pokrývá území velké jako Morava. Přes miliardy vynaložené na její likvidaci se stále šíří dál. Vyhovují jí totiž podmínky oteplování planety.
V tabulce nejnebezpečnějších invazivních druhů světa zaujímá čelné místo a letos se dostala už i na Seznam invazních druhů s významným dopadem na EU. Jmenuje se puerarie laločnatá, ale po celém světě ji znají jako rostlinu kudzu.
Kudzu původně pochází z Asie, ale od začátku globalizace se divoce šíří po celé planetě. Na pohled je to velmi zajímavá rostlina s nápadnými listy a výraznými červenofialovými květy. Má ale především pozoruhodné vlastnosti, které z ní dělají jednu z nejnebezpečnějších rostlin planety.
Za jediný den může její liána vyrůst až o čtvrt metru. Má extrémně pevné kořenové hlízy silné až 18 centimetrů, které měří přes dva metry a váží i 180 kilogramů. Pomocí nich se dokáže zachytit a udržet prakticky kdekoliv, což demonstrovala zejména ve Spojených státech už na mnoha místech.
Problém nespočívá ani tak v tom, že by se rychle šířila, ale co její množení způsobuje. Kudzu totiž pokryje rozsáhlou oblast a zcela změní místní ekosystém – vytlačí z něj všechny ostatní rostliny. Pokryje je kobercem zeleně, který zabrání, aby se k nim dostalo světlo, a konkurující rostliny pak umírají, protože nejsou schopné fotosyntézy. Svými liánami je kudzu schopná lámat větve stromů, menší kmínky zlomit, silnější stromy zase svou hmotností zcela vyvrátit z kořenů.
Jak by mohlo vypadat šíření puerarie? Podívejte se na brilantní krátký film:
Kam se kudzu dostane, vzniká „zelená poušť“. Rostlina totiž dokáže navíc měnit i chemické vlastnosti půdy, na níž roste, aby zcela vyhovovala jejím potřebám. Osidluje široké spektrum stanovišť s dobrými světelnými podmínkami, hlavně pastviny, světlé lesy, lesní okraje, ale skvěle se jí daří také v místech s lidskou přítomností. Všude, kde ji člověk neničí, obaluje příkopy, břehy, smetiště, zahrady, staveniště i sloupy elektrického vedení.
Čínský export
Do USA ji přivezli z Číny na konci 19. století, aby tam bojovala proti erozi – její silné kořeny mohou zpevnit ohroženou půdu. Na začátku 20. století začali farmáři pomocí kudzu krmit dobytek a také ji pěstovat jako ozdobnou.
Jenže jak zasahovala stále větší plochu a získávala tak další opěrné body, šířila se z jihu na sever i na západ. Momentálně zcela pokrývá oblast velkou jako celá Morava – a stále se šíří. Ročně se oblast zelené pouště zvětšuje asi o 50 tisíc hektarů.
Nemá ji kdo zastavit, tempo jejího růstu je příliš velké na to, aby mu dokázaly v USA jakékoliv původní místní rostliny odolávat. Jedinými druhy schopnými alespoň minimální konkurence jsou další invazivní druhy, především ptačí zob čínský nebo zimolez japonský.
Patří svět puerárii? Klimatická změna jí pomáhá
Global Invasive Species Database si nechala vypracovat prognózu, jak se bude kudzu šířit po planetě s přibývajícími klimatickými změnami. Podle těchto prognóz se zdá, že se puerarie budou šířit v budoucnosti mnohem víc než nyní – již nyní se v USA dostávají severněji než v minulosti.
V Evropské unii se zatím dostaly pouze do těch nejjižnějších zemí, tedy do Itálie – a z ní potom do Švýcarska. Zatím tam nevykazují žádné známky invazního chování, ale je možné, že s klimatickými změnami se to změní.
Má se Česko bát liány?
V České republice se puerarie doposud neobjevila a nemáme tu ani žádné jí podobné druhy. Na webu české Agentury ochrany přírody a krajiny experti věří, že v českých klimatických podmínkách by zřejmě nedošlo k dozrávání jejích semen. Riziko se však teoreticky může objevit u dovezených semen, z nichž by se už rostliny mohly dále šířit.
S našimi zimami by tato rostlina neměla mít větší problémy – to dokazuje fakt, že přežívá i alpské zimy ve Švýcarsku. A v Koreji umí snášet i zimní mrazy kolem 30 stupňů pod nulou.
