Pražské jaro 1968 strana 2 z 2

Když 24. prosince 1979 napadly sovětské jednotky Afghánistán, měla Moskva za to, že půjde jen o několikatýdenní operaci. Konflikt, který se ale nakonec protáhl na devět let a značně finančně zatížil komunistické impérium, opět posílil napětí mezi Východem a Západem. Podle některých historiků patří invaze do Afghánistánu mezi největší strategické chyby Sovětského svazu. A je také jedním z hlavních důvodů, proč se Sovětský svaz začal na konci 80. let hroutit.

Zpravodajové zahraničních médií a tiskových agentur v listopadu 1989 informovali svět o situaci v Československu. Redaktorka ČT24 Tereza Řezníčková hovořila se dvěma z nich, s tehdejší korespondentkou agentury AP z východní Evropy Alison Smaleovou a s novinářem Colinem McIntyrem, který v Praze od 50. let pracoval pro britskou agenturu Reuters.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.

Podporoval Alexandra Dubčeka a pražské jaro, kvůli tomu nemohl studovat a vysloužil si dvacet let tvrdé dřiny v dolech OKD. Byl hlavním organizátorem stávek horníků proti komunistickému režimu. S novinářem, divadelním publicistou a politikem Ladislavem Vrchovským si povídal redaktor ČT Pavel Habram.

Šéf autorského kolektivu nové knihy Den hanby Daniel Povolný soudí, že srpen 1969 byl posledním vzepětím pražského jara. Až do roku 1989 už se protestovalo ve výrazně menším duchu. O knize a srpnových událostech hovořil v Událostech, komentářích s moderátorem Jakubem Železným.

Zatímco v srpnu 1968 skončily naděje pražského jara násilným vpádem vojsk ze zahraničí, o rok později už stáli Češi a Slováci proti Čechům a Slovákům. Právě před padesáti lety, především 20. a 21. srpna 1969, se v ulicích střetly desítky tisíc zoufalých protestujících se surovým zásahem pořádkových jednotek. A 22. srpna byl schválen takzvaný „pendrekový zákon“, který měl násilí ospravedlnit a který podepsali i milovaní představitelé pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka. Tehdy naplno začala tvrdá normalizace pod dozorem Gustáva Husáka.

Poslední zbytky nadějí, že se v Československu podaří i po invazi vojsk Varšavské smlouvy udržet některé reformní myšlenky pražského jara, pohřbilo 17. dubna 1969 zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Právě před 50 lety se do čela strany a země dostal hlavní favorit okupantů, Gustáv Husák. Vítězství promoskevských sil znamenalo nástup normalizace, která přinesla čistky, cenzuru, nesvobodu, hrubé porušování základních lidských práv a ekonomickou devastaci země.

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory,“ vysvětlil osmnáctiletý student Jan Zajíc svůj radikální čin. Přesně před padesáti lety, na výročí „Vítězného února“, se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil.

Každodenním životem učitelů středních odborných škol v socialistickém Československu se budou zabývat vědci z Mendelovy univerzity. Chtějí promluvit s desítkami bývalých učitelů, bádat budou i v archivech. Tříletý projekt podpořila česká Grantová agentura. Tématu se totiž od sametové revoluce nikdo pořádně nevěnoval.

Čin Jana Palacha ukazuje, že komunistický režim a okupační jednotky nedokázaly zcela potlačit opozici v Československu. „Ostatní lidé si to díky němu uvědomili,“ řekl v Hyde Parku Civilizace Lotyš Elijahu Rips, který se na jaře 1969 pokusil upálit v reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Čin provedl v centru Rigy, kolemjdoucí ho ale uhasili a Rips nakonec skončil v rukou sovětské tajné policie.