Milan Bárta

Ozbrojený odpor proti okupaci v srpnu 1968 by nepochybně vedl k masakru, to si uvědomoval i tehdejší prezident Ludvík Svoboda, prohlásil ve speciálním vysílání ČT24 k výročí invaze historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta. Podle historika z Ústavu pro soudobé dějiny Oldřicha Tůmy nebylo ani možné bránit hranice. „Československá armáda byla součástí nějakého vojenského celku, její bojové útvary byly rozmístěny na západních hranicích, měly jasné úkoly pro případ války se Západem,“ poznamenal.

Před sedmdesáti lety komunisté popravili Rudolfa Slánského a dalších deset lidí. Vnitrostranická čistka na popud Moskvy byla další z řady politických procesů v totalitním Československu 50. let 20. století. Ziscenované soudní řízení mělo utužit disciplínu předních stranických kádrů nastolením atmosféry strachu. V rámci procesu se Slánským přišel o otce i tehdy pětiletý Karel Šling. V Událostech, komentářích vzpomínal, jak jeho bratr musel v rádiu proces poslouchat a napsat o něm úkol.

Je to přesně třicet let, co z Československa odjeli sovětší vojáci, kteří do země dorazili v roce 1968 v rámci srpnové okupace. Už v únoru 1990 byla podepsána dohoda, která odstartovala stahování sovětských vojsk z Československa. Jako poslední odletěl generál Eduard Vorobjov 27. června 1991. Znamenalo to odsunout více než sedmdesát tisíc sovětských vojáků, čtyřicet tisíc jejich rodinných příslušníků, tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, jejich vrtulníky a tuny munice. Jedním z center okupačních vojsk byly středočeské Milovice, kde sídlilo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk.

Příběhy sedmi lidí, kteří spolupracovali se Státní bezpečností, spojila nová kniha Ústavu pro studium totalitních režimů. Pod názvem Člověk v soukolí StB vede k zamyšlení, že spolupracovníky „estébáků“ není vždy možné jednoznačně pokládat za zrádce, nebo je obhajovat.

Do konce roku 1968 zemřelo kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy nejméně 137 Čechoslováků. Vyplývá to z výzkumu historiků. Prameny jsou ale neúplné, protože tehdy nebylo možné úmrtí dostatečně vyšetřit. Nejvíce lidí přitom padlo přímo 21. srpna u Československého rozhlasu.