Základními jednotkami, které se účastní mezinárodních klimatických vyjednávání, jsou národní státy. Skoro dvě stě jich je součástí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a tím pádem se účastní každoročních klimatických summitů – jako je ten letošní v Bonnu. Vzhledem k uvedenému počtu zemí je však logické, že každá s každou nemůže vést bilaterální jednání. Proto dochází k jejich sdružování do různých zájmových koalic, jimž se říká „like-minded groups“ (skupiny stejně smýšlejících).
Zákulisí vyjednávání na klimatickém summitu. Země se sdružují do skupin „stejně smýšlejících“
Dávno již neplatí striktní a jediné rozdělení účastníků klimatických summitů z dob rokování o Kjótském protokolu, kdy proti sobě – kvůli samotné povaze smlouvy – stály rozvinuté a rozvojové země. Toto členící hledisko do určité míry ztratilo ostré hrany díky přijetí Pařížské klimatické dohody, v níž se hovoří o snižování emisí skleníkových plynů ze strany všech států.
Každopádně (i z historického pohledu) zůstává hlavní platformou pro koordinaci vyjednávacích postupů rozvojových zemí G77. Tato skupina byla založena už v roce 1964 a aktuálně sestává z více jak 130 členských zemí. Patří sem například Indie, která je v případě klimatických rokování jedním z klíčových zástupců tohoto uskupení.
Čína advokátem zájmů rozvojových zemí
obrázek
Ještě významnější slovo zde má Čína, která se sice nepovažuje za oficiálního člena G77, ale ráda vehemetně hájí zájmy celého bloku, zejména když je na stole otázka toho, že by rozvojové země měly od těch vyspělých inkasovat tučné částky na opatření týkající se ochrany klimatu. Nicméně je korektní dodat, že v posledních letech se klimatická diplomacie „Říše středu“ prezentuje umírněnějším a konstruktivnějším přístupem, díky čemuž bylo předloni možné přijetí Pařížské dohody. Po nástupu Trumpova týmu do Bílého domu a jeho rozhodnutí vystoupit z této globální dohody se dokonce nahlas hovoří o tom, že by právě Čína mohla převzít vůdčí roli – tzv. climate leadership – v mezinárodním klimatickém vyjednávání.
Řada států působí ve vícero koalicích najednou. Členství v G77 se překrývá s působením ve skupině nejméně rozvinutých zemí – LDCs (Least Developed Countries). Dalším výmluvným příkladem jsou třeba malé a nízko položené ostrovní státy, jež jsou členy zmiňované G77, ale zároveň mají svou alianci – AOSIS (Alliance of Small Island States).
Toto uskupení na sebe strhlo značnou pozornost na památném summitu COP 21 ve francouzské metropoli, kde nekompromisně trvalo na tom, aby formulace cílů Pařížské dohody obsahovala v závěrečném textu zmínku o zabránění nárůstu globálního oteplování o 1,5°C.
Mimochodem právě za účelem prosazení tohoto ambicióznějšího závazku se tehdy vytvořila ad-hoc koalice pod zkratkou „HAC“ (High Ambition Coalition). V ní fungovalo více než 100 zemí včetně členských států Evropské unie. Ta se na klimatických summitech prezentuje jako jeden aktér.
Za účelem usmíření mnohdy velice odlišných klimatických postojů rozvojových a rozvinutých států vznikly v minulosti koalice „Ailiac“ (Chile, Kostarika, Guatemala, Kolumbie, Peru, Panama) a „EIG Group“ (Mexiko, Jižní Korea, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Monako). Naopak hodně konfrontační tón vůči nejvyspělejším zemím světa, především směrem k USA, volí uskupení „ALBA“ (Bolívie, Ekvádor, Kuba, Nikaragua, Venezuela), které s chutí používá plamennou anti-imperialistickou rétoriku.
Významným hráčem, jenž by neměl být v tomto výčtu opomenut, je rovněž „Umbrella Group“. Jedná se o uskupení vybraných rozvinutých zemí stojících mimo Evropskou unii, které spojuje zejména aspekt toho, že jsou energeticky náročnými ekonomikami. Patří sem např. Norsko, Rusko, Austrálie, Japonsko, Ukrajina či Kanada.
Společná fotografie hlav států na klimatickém summitu v Paříži
Nová aliance proti uhlí
Právě posledně jmenovaná země oznámila ve čtvrtek na bonnském summitu vznik Aliance proti uhlí (Powering Past Coal Alliance). Společně s Kanadou stála u zrodu této iniciativy Velká Británie a zatím se do ní zapojilo 25 partnerů – států i regionů – které se zavázaly, že zcela ustoupí od využívání uhlí jako paliva k výrobě elektrické energie a podpoří takzvanou čistou energii. Členy koalice jsou ze zemí EU také Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, Lucembursko a Portugalsko.
Jako více alkoholu nevyřeší problém alkoholismu, tak více uhlí nevyřeší problém změny klimatu. Ba naopak.
Účastníkem není Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, ale například ani Německo. Dveře k připojení jsou však otevřené pro další zájemce a iniciátoři koalice doufají, že do příští klimatické konference za rok v Polsku se počet zapojených zemí výrazně zvýší – cílem je nárůst počtu členů na padesát.
Partneři v rámci Aliance proti uhlí se podpisem zavázali k co nejrychlejšímu ustoupení od uhlí jako paliva v elektrárnách. Konkrétní časový plán iniciativa neobsahuje, nicméně deklarace poukazuje na to, že ke splnění cílů dohody z Pařížské klimatické konference v roce 2015 je nutné, aby země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a EU od uhlí ustoupily do roku 2030 a celosvětově aby se tak stalo do roku 2050.
Například Kanada tak hodlá učinit do roku 2030, stejně tak Nizozemsko. Velká Británie chce zavřít všechny uhelné elektrárny ještě o pět let dříve, Francie se o to pokusí dokonce už do roku 2021. „Uhlí se už nevrátí, to je vzkaz, který v Bonnu slyšíme znova a znova,“ zdůraznila kanadská ministryně životního prostředí Catherine McKennaová.
Uhlí je největším jednotlivým zdrojem emisí skleníkových plynů. Jeho spalování má na svědomí 41 procent všech globálních emisí.