BLOG: Náboženství a katastrofy. Díl čtvrtý: Konec světa

Teoretici náboženství rozpoznávají dvě základní formy milenialismu – totiž katastrofický a progresivní. Jak již název napovídá, ten první je v zásadě pesimistický a pracuje s myšlenkou zániku světa; ten druhý je naopak optimistický a očekává příchod nového, pozitivního, zlatého věku.

Milenialismus se však málokdy vyskytuje v čistých typech, většinou je v praxi namíchaný z obou ideálních forem. Dobře je to vidět zvláště na křesťanské apokalyptice. Konec světa je tu sice v zásadě progresivní (protože ústí do druhého příchodu Krista), předcházejí mu však hrůzné události, kdy se bude dělit zrno od plev a země bude zmítána nejrůznějšími formami katastrof.

Milenialismus v době husitských válek

Očekávání konce světa se může objevit v nejrůznějších kontextech, v praxi je však jednou z typických reakcí na velké katastrofy, od přírodních pohrom až po války. Z české historie známe výbuchy milenialismu například z kontextu husitských válek.

Už Jan Hus považoval spálení Viklefových spisů za známku, že se blíží Antikrist, a samo husitské hnutí bylo silně mileniální. Konec světa se tehdy čekal v roce 1420: když se nedostavil, přirozeně následovalo zklamání a vystřízlivění.

Mileniální očekávání se mohou projevovat různým způsobem. V křesťanském kontextu jsou často provázena výzvou k obrácení, pokání a odhození světského majetku, případně k vzdálení se od světa. Ze světových náboženství známe však i jiné případy.

Zajímavou formou milenialismu se například vyznačovali Guaraníové, paraguayští indiáni, kteří věřili v existenci „země beze zla“ a čas od času se vydali na výpravu, při níž se ji pokoušeli najít. V jiných hnutích vedl vypjatý milenialismus až k vraždám, sebevraždám nebo násilným konfliktům s autoritami.

Nejslavnějším příkladem tohoto typu je hnutí Nebeská brána, které spáchalo koncem 90. let hromadnou sebevraždu, či američtí davidiáni známí ze seriálu Waco. Konflikt mezi davidiánskou usedlostí a FBI, k němuž došlo především kvůli ostře netolerantnímu postupu úřadů, se z davidiánského pohledu proměnil ve svatou válku dobra proti zlu a signál, že nastává konec světa. Celé střetnutí následně strašlivě eskalovalo a výsledkem bylo bezmála osmdesát mrtvých davidiánů, včetně pětadvaceti dětí.

Nenaplněná proroctví

Zvláštní kapitolou v rámci milenialismu je to, co se stane, když se očekávání konce světa nevyplní. Čekali bychom, že se taková hnutí okamžitě rozpadnou a jejich vůdcové přijdou o veškerou úctu a respekt, nicméně pravda je obvykle docela jiná. Většinou je nevyplněné proroctví spíše jakousi obrovskou zkouškou životaschopnosti, která, pokud ji dokáže hnutí šťastně překonat, naopak jeho členy stmelí.

Vypjatý milenialismus je ostatně (až na výjimky, jako například Svědkové Jehovovi) typický spíše pro mladičká, čerstvě vzniklá hnutí – čím déle pak existují, tím spíše se konec světa stává něčím, co nikterak bezprostředně nehrozí a spíše stojí v daleké mlhavé budoucnosti.

Takto se proměnilo mimo jiné i křesťanství. Ještě první generace křesťanů byly přesvědčeny, že se setkají s Ježíšem za svého života. Postupně se však vypjatý milenialismus uklidňoval a když se nové náboženství začalo integrovat do světa, zklidňovala se i jeho apokalyptická dikce.

Je však třeba zdůraznit, že i když se mileniální náboženství takto „zklidní“, nečekané katastrofy dokážou mileniální plamen zakrátko znovu rozfoukat. Ten se následně může manifestovat jak v oficiálních kruzích, tak i v nově vzniklých hnutích, která se někdy rodí právě z lůna válek, epidemií nebo přírodních katastrof.

Milenialismus je pak typický i pro alternativní spiritualitu – vlna očekávání konce světa, který se měl odehrát 21. prosince 2012, je toho dobrým příkladem. Je pak třeba zdůraznit, že se celý fenomén odehrál v bezprostřední vazbě na globální ekonomickou krizi 2008, která postihla velké množství lidí a navýšila pocit bezmoci a nejistoty. I to je dobrý příklad toho, jak úzká vazba existuje mezi neblahými událostmi a očekáváními konce světa.