Bývalý cínový důl Rolava a zajatecký tábor Sauersack

Zapomenutý už dávno není. Sauersack táhne na druhoválečnou historii i rozpadající se budovy

„Ještě před čtyřmi lety sem prakticky nikdo nezabloudil, až teď, poslední tři roky to tu ožilo, jezdí sem stovky lidí,“ popisuje Rolavu, zapadlý kout Krušných hor, jeden z místních obyvatel. Kolem jeho domu projíždí posledních pár let množství turistů, které sem přilákaly pozůstatky bývalého zajateckého tábora Sauersack.

Když se poštěstí narazit na tábor bez turistů, dělají člověku společnost jen všudypřítomné žáby. Prostředí tu mají příjemné, v betonových jímkách a skružích se i v horkém počasí drží dostatek vody. Tou je z velké části zatopené i rozsáhlé podzemí celého komplexu.

Zbytky cínového dolu Sauersack se skrývají v bažinatých lesích Krušných hor, severně od Přebuzi. Komplex tu nechala během druhé světové války vybudovat berlínská těžební společnost Zinnbergbau Sudetenland.

Ke zkoumání místních ložisek cínu ale docházelo už během první světové války. Ruda byla důležitou součástí pro výrobu válečného materiálu. V té době se ale těžba na tomto místě nezdála být efektivní. Levnější a kvalitnější ruda se dovážela ze zahraničí a Sauersack tak zůstával ještě několik let nevyužit.

Se začátkem druhé světové války přišel i nedostatek rudy a cínu. Nedostatek suroviny vedl k návratu těžařských plánů zpět na Rolavu. V roce 1940 tam začal vyrůstat hlubinný důl – a spolu s ním také pracovní tábor pro válečné zajatce. O dva roky později k dolu přibyla úpravna rudy a sklady.

Velké plány s rychlým koncem

Těžba byla zahájena 1. srpna 1942. Podle původních plánů mělo všechnu práci obstarat kolem pěti set válečných zajatců, převážně Francouzů a Sovětů. Byli tam ale také Řekové, Italové, Ukrajinci nebo Poláci.

Zajatci v táboře, nebo také pracovní komando č. 7083, ale na těžbu nestačili a na Rolavě tak získali práci i dvě stovky kvalifikovaných dělníků z Německa nebo pár desítek českých řemeslníků a dělníků. S dělníky tam byla také třicítka úředníků.

Těžilo se na dvou šachtách, jedna z nich dosahovala hloubky 180 metrů, druhá byla o třicet metrů mělčí. Právě na 150metrové šachtě vznikl rozsáhlý komplex zhruba 40 budov, hlubší šachta se nacházela o něco dále. Obě těžební jámy byly propojené, čímž vznikl komplex 14 kilometrů chodeb.

Počítalo se s rozšířením dolů o třetí šachtu, k jejímu vyhloubení ale nikdy nedošlo. Cín se tu nenacházel ve formě čistého kovu, ale byl obsažen ve výsledném produktu úpravny – takzvaném koncentrátu.

S blížící se západní frontou začali Němci postupně zajatce odvádět jinam, v červnu 1945 pak Sauersack opustily téměř dvě stovky německých dělníků. Tím se činnost dolu prakticky úplně zastavila. Zůstala jen necelá čtyřicítka dělníků, kteří se starali o údržbu.

V polovině června 1945 převzal správu dolu Vojtěch Nedvěd. Do jeho správy připadl jak celý důlní komplex, tak i od roku 1945 nevyužívaný zajatecký tábor. Ten čítal dvanáct dřevěných domků, které dříve sloužily k ubytování zajatců.

Nástup do nové pracovní pozice měl Nedvěd náročný. První den odešlo devět zaměstnanců německé národnosti a v blízkém Nejdku bylo vyrabováno několik budov, které společnosti patřily. Nedvěd se navzdory situaci postaral o inventuru skladů, při udržovacích pracech byly odstraněny německy psané cedule, opravena byla meteorologická stanice i telefonní linky. Ke konci měsíce byl důl připraven k obnovení provozu. Chyběli jen zaměstnanci a finance.

Rolava v roce 1953, historické ortofoto
Zdroj: Kontaminovaná místa
Autor: kontaminace.cenia.cz

Se zaměstnanci byl problém především kvůli odsunu německého obyvatelstva. Z 45 dělníků v červenci jich na konci roku zbývala polovina. Společnost se snažila odsunům zabránit, dělníky buďto povyšovala na pozice nezbytných specialistů, potvrzovala jim statut antifašistů nebo argumentovala jejich sňatky s českými manželkami. K odchodům dělníků často vedly odsuny jejich rodin, které muži nechtěli opustit. 

Zánik přišel pár měsíců po válce

Problematická byla i finanční stránka. Společnost byla zavázána různými pohledávkami z válečných dob, největšími výdaji ale byly mzdy, pohonné hmoty a elektřina. Protože se ani netěžilo, došly v listopadu 1945 peníze na výplaty. Přes snahy vedení o prodej nezpracované rudy a pronájem některých prostor vyhlásil správce Nedvěd v lednu 1946, že na dole již není možné provádět žádné udržovací práce.

Zaměstnanci Sauersack postupně opouštěli. Ústřední ředitelství československých dolů na začátku února 1946 rozhodlo důlní komplex uzavřít, stroje a další vybavení odvézt do jiných závodů a těžební jámy překrýt betonovým krytem. Kvůli nákladům na dosud prováděné odčerpávání vody z dolu bylo rozhodnuto nechat ho zatopit.

Ještě do konce roku pár zaměstnanců fungovalo jako dohled nad odvozem materiálu, k prvnímu lednu 1947 skončil i správce Vojtěch Nedvěd. V březnu pak byl Sauersack oficiálně přejmenován na Rolavu a přestal existovat.

Z většiny budov zůstaly jen trosky

Z rolavského areálu jsou dnes patrné především pětipatrové budovy zpracovatelského závodu, respektive úpravny, násypky, ve kterých stále zůstává nezpracovaná ruda, a zahušťovací nádrž.

Celý komplex měl rozlohu přibližně 250 × 200 metrů, většina budov se dochovala pouze jako obrysy nebo betonové základy budov v hustém porostu. Na přelomu 60. a 70. let bylo z důvodu bezpečnosti strženo několik budov a zasypány zbytky jedné z šachet. K vidění ale stále jsou cihlové, betonové nebo železobetonové pozůstatky konstrukcí.

U vchodu návštěvníky uvítá první z téměř čtyřiceti objektů v důlním komplexu – zbytek budovy vrátnice s garáží a stájemi. Ze skladu cínového koncentrátu zbyly značně poškozené, propadající se boční stěny a stropní železobetonové trámy. Místy visí kusy původního dřevěného stropu, budova je obrostá zelení a stěnami prorůstají i celé stromy.

Schéma cínového dolu a zajateckého tábora Sauersack
Zdroj: Smrt dolu Sauersack/Rolava (okres Sokolov). Zánik důlního závodu v mezioborové perspektivě
Autor: Petr Hasil, David Novák, Jan Hasil

Dále v lese jsou patrné pozůstatky dvou obytných budov. Patrná je také podsklepená budova s kancelářemi a kavnou, kde měli civilní zaměstnanci své náčiní. Za ní se pak nachází budova ředitelství celého závodu, kompresorovna a trafostanice.

V pracovním táboře, jehož pozůstatky leží v lese za silnicí, je budov patrno ještě méně. Pohyb tu není úplně bezpečný, v porostu jsou často špatně viditelné otevřené skruže, kanalizační šachty, jímky a díry. Přesto tu návštěvníci mohou najít pozůstatky vězeňské cely a uhelného skladu, základy obytných domů. Samozřejmostí byla strážnice, vězni tu měli také budovy kuchyní, prádelnu nebo odvšivovací stanici.

Z přibližně třicítky objektů dosud stojí ruina skladu uhlí a dřeva, patrné jsou i zbytky budovy sprch a latrín. Podle průzkumů měl tábor mít zhruba 200 × 80 metrů, počítalo se ovšem s jeho rozšířením k jihu. To však nebylo dokončeno.

Sauersack dnes láká hlavně cyklisty a běžkaře

Jak vypadal areál dolu i zajatecký tábor dříve si podle aktuálního stavu lze jen těžko přestavit a domýšlet. O táboře se navíc dochovalo jen velmi málo historických informací, je tedy nutné spoléhat se na archeologické výzkumy. 

I přes pohnutou historii, kterou často přikrašlují odborníky vyvrácené zkazky o podzemní továrně na tajné zbraně a střelivo pro rakety nebo o laboratořích a v nich prováděných záhadných pokusech, je Sauersack poklidným místem, které láká hlavně cyklisty a v zimě běžkaře. V roce 2012 byl díky výskytu chráněných druhů rostlin a živočichů zařazen do národní rezervace Rolavská vrchoviště.