Zleva se náhle z houštin ozve mohutné zapraskání. Vzápětí se hnědá hrouda masa a svalů nečekanou rychlostí vydává přes nepříliš navštěvovanou stezku. S dalším silným lomozem mizí ve zdánlivě neprostupných lesích, které lemují úzkou cestu. „To byla laň,“ stačí si povšimnout Michal Bojda, odborník na velké šelmy z Hnutí Duha. Po té ale nepátráme. Hledáme známky jakékoliv přítomnosti vlků, rysů a medvědů.
Koncem června mne Michal provádí jednou z mnoha stezek, kterými přes hraniční oblast na pomezí Beskyd a Javorníků procházejí divoká zvířata. Zatímco se snažíme dostat k jedné ze dvou fotopastí, bedlivě zkoumá půdu pod sebou. Snaží se najít cokoliv, co by ukázalo na přítomnost zdejších šelem.
Stoupáme do příkrého kopce v okolí slovenské obce Makov. Michala příliš nezajímá okolní divoká scenérie, ale spíše sešlapaná tráva, nezvykle vyvrácené kameny a rozdrápané práchnivé kmeny.
Brzy něco nachází. „Obrácené kameny má na svědomí pravděpodobně medvěd, který pod nimi hledal brouky a larvy,“ říká, když ukazuje na několik odvalených hornin. Tráva je v okolí ještě slehlá a kameny jsou stále špinavé od hlíny. Ani déšť, který se krajem přehnal v uplynulých dnech, je ještě nestačil omýt. Šelma tam hodovala nanejvýše před několika dny.
„Turista nemá důvod převracet kameny,“ dodává terénní pracovník z Hnutí Duha s tím, že na toto místo stejně mnoho lidí nechodí. A má nejspíš pravdu. Kdo by se ostatně chtěl vydat po neznačené stezce, která je místy zarostlá po ramena vysokou travou, pod níž se skrývají nástrahy v podobě větví, bahna a kluzké zvětralé horniny.
Zbývá asi půl hodiny, než se dostaneme k jedné z několika desítek fotopastí, které má Hnutí Duha rozmístěny v Beskydech, Javorníkách a v jejich nejbližším okolí. Michala zatím svírají obavy, zda aparát najde tam, kde do něj před zhruba měsícem vložil dobité baterie. „Stávají se cílem nenechavců. Dokonce neváhají přístroj vypáčit z kovové schránky,“ dodává a jeho zrak se mezitím upíná na skupinu nedalekých rychle se komíhajících keřů. Vybíhá další sudokopytník: tentokráte asi roční pěkně urostlý jelen.
Přežvýkaců je v okolních lesích hodně. „Stavy jsou přemnožené,“ doplňuje Michal a ilustruje to ukázkou okolního porostu. Všechny novější stromky jsou totiž vysoké sotva 1,5 metru a mají velmi zahuštěné větve. A to zde rostou podle něj více než pět let. Jasný následek nadměrného okusování.
„Kdyby v regionu působily další dvě či tři vlčí smečky, nemuseli by lesníci tolik pečovat o mladé stomky,“ dodává s tím, že v regionu loví tři vlci. Na základě snímků z fotopastí se odborníkům podařilo určit, že je mezi nimi jedna samice.
„Díky intenzivnímu celoročnímu monitoringu velkých šelem jsme měli informace o pohybu vlčice v Javorníkách celý loňský rok. Na podzim se k ní přidali další dva dospělí jedinci a nyní tvoří malou tříčlennou smečku, která se pohybuje po celých Javorníkách od Makova na Slovensku až po Pulčín na Moravě,“ doplňuje Michal.
Zkušeností se sledováním a ochranou velkých šelem má na rozdávání. Věnuje se jim od roku 2005. Od července 2008 pak v Hnutí Duha zastává pozici terénního pracovníka. Do přírody se vypravuje sledovat zvířata dvakrát až třikrát týdně.
Fotopast nad Makovem přežila
Skříňku s objektivem nacházíme snadno. Nájezdy zvědavců a nenechavců tentokráte fotopast přežila. Kromě mnoha fotek jelenů a srnců v paměťové kartě Michal objevuje také snímek lišky a rysa.
„Podle skvrnitosti srsti poznáme, o které zvíře se přesně jedná,“ informuje vzápětí. Podrobnější analýzu ale udělá až v kanceláři – v terénu není na displej z tekutých krystalů příliš dobře vidět. Medvěd ani vlk se nyní do fotopasti nechytili. Minulý měsíc se tam ale podle zástupců Hnutí Duha jednoho vlka nasnímat podařilo.
Po opětovném umístění fotopasti míříme k další. Zhruba po půlhodině se na Michala usměje štestí. V rozbahněné půdě, kterou poznamenaly deště, nachází jasně čitelnou vlčí stopu. Je velká přibližně jako lidská dlaň.
„Mohla by to být i stopa velkého psa. V této lokalitě by šlo ale o velkou výjimku,“ míní Michal, který na pomyslném žebříčku kvality stop od C1 do C3 hodnotí tuto nově nalezenou jako „trojku“. „To je ta nejhorší, není možné ji totiž v terénu nějak ověřit a na fotografii nebude příliš dobře rozeznatelná,“ dodává.
K nálezu přikládá také kapesní GPSku pro zápis polohy. Stáří vlka odhaduje z velikosti stopy na tři roky. Může se jednat o kus, který sem na chvíli zavítal z Beskyd, které jsou odsud co by kamenem dohodil.
Stopy jelena a lišky v blízkosti průchodu vlka jen potvrzují to, že zvířata využívají svých oblíbených koridorů bez ohledu na to, zda před nimi prošla územím dravá šelma. „Ze sledování fotopastí se ukazuje, že nejsou správné předpoklady některých lidí, že by šelmy takříkajíc plašily zvěř. Jeleni i srny klidně projdou místem, kde se před nimi nedávno pohyboval například rys,“ doplnil Michal.
Na Gruni se vlci vyfotit nenechali
Přesouváme se na nedaleký Gruň v Beskydech. I tam mají ochránci přírody „v merku“ mimo jiné vlčí smečku, která loni nenapadla jedinou ovci. „Buď si už farmáři svá stáda lépe chrání, nebo mají vlci dostatek jiné potravy,“ uvádí Michal. Že je i zde mnoho srnčí a jelení zvěře, to dokládají četně se vyskytující zakrslé stromky hustě porostlé větvemi. Situace, která byla dobře viditelná v kopcích nad Makovem, se odráží jako přes kopírák.
Kromě stop vlků Michal nad Gruněm pátrá i po dalších známkách přítomnosti šelem. Zblízka podrobně zkoumá snad každou osaměle vyčnívající větev nebo jinou přírodní překážku. „Například rys se o ně často otírá. Nechává zde pak srst a pach. Značkuje si tak své území,“ poznamenal.
Zdejší lokalita je ve srovnání s kopci nad Makovem o poznání turisticky více navštěvovaná. To však nebrání tomu, aby ochránci přírody na jednom z poměrně hodně exponovaných míst vložili kameru. „Někdy se na místa, která si vytipujeme k navrtání kamery, musíme doslova plížit. Neustále totiž musíme sledovat, zda nás někdo nemůže vidět. Nejhorší je situace v zimě po napadení sněhové pokrývky, kdy je třeba místa s fotopastmi obcházet a dostat se k nim mimo turisty využívané stezky,“ líčí Michal.
Uvítal by, kdyby v Česku a na Slovensku panovala situace podobná jako ve Švýcarsku. „Tam odborníci umístí před fotopast cedulku s upozorněním, aby se jí turisté vyhnuli, že je může vyfotit. Pokud bychom k podobnému kroku přistoupili u nás, obávám se, že bychom rychle přišli nejen o kameru, ale také o cedulku,“ dodává posmutněle.
Líčí přitom zážitek kolegy, kterého při instalaci kamery překvapil školní zájezd. „Ležel pak bez hnutí asi deset minut pod smrčky a čekal, až kolem něj všichni školáci i s učitelkou projdou. Nikdo si ho naštěstí nevšiml. V opačném případě by musel vytipovanou lokaci, kudy procházejí šelmy, změnit.“
Mezi červnovými úlovky automatiky je kromě několika automobilů, běžců a sudokopytníků také liška a zhruba stopadesátikilogramový divočák, který si před kameru nejspíš lehl. To, že v noci fotila s bleskem, mu příliš nevadilo. Po vlkovi však ani stopa. Ani na přítomnost medvěda na Gruni dnes nenarážíme.
Michala po zhruba pětihodinové túře čeká ještě katalogizace pořízených snímků z fotopastí a analýza stop, které našel. Výměšky zvířat dnes nesbíral. Zajímaly ho totiž hlavně ty vlčí, které se objevit nepodařilo. „Připomínají do šeda zbarvené copánky, ve kterých jsou zapletené zbytky srsti. Někdy se v trusu dá nalézt i celé kopýtko,“ doplňuje s tím, že odebrané vzorky posílají na genetickou expertizu do Brna. Zde pak odborníci zkoumají, ke které rodové větvi daný vlk patří a pomáhají tak mapovat jeho pohyb a výskyt.
Vlčí smečka se na česko-slovenském pomezí nyní pohybuje po téměř dvou desetiletích. Potvrdil to systematický monitoring velkých šelem, který s pomocí dobrovolníků Vlčích hlídek provádí Hnutí Duha ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a Správou CHKO Beskydy. Vzácněji se jednotliví vlci objevili také v severní části Moravskoslezských Beskyd a ve Slezských Beskydech.
