Zní to možná jako zvláštní paradox, ale pokud se pečlivě podíváme na životopisy Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy, zjistíme, že ne nepodstatné (možná u každého z nich nejpodstatnější) části svého prezidentství vlastně zastávali, aniž by do prezidentské funkce byli řádně či standardně zvoleni.
První československé prezidenty si lid nezvolil. Masaryk se hlavou státu „prostě stal“
Videoglosa Jakuba Železného: Žádná řádná volba (zdroj: ČT24)
Masaryk se poprvé, tedy v zakladatelském období první republiky, prezidentem „prostě stal“. Přesněji – na první schůzi parlamentu zvolal Karel Kramář jeho jméno a všichni přítomní dlouho a bouřlivě vykřikovali a aplaudovali. Žádná volba, žádné počítání hlasů…
Emil Hácha je zapsán do historie především kvůli funkci takzvaného „státního prezidenta“ v takzvaném protektorátu Čechy a Morava. A to je úřad, do kterého přešel z funkce, do níž byl zvolen (tedy prezidenta republiky), a to tak, že neprošel ve zcela novém pseudostátním útvaru a ve zcela nové situaci porobené země žádnou volbou. Jednoduše byl do této funkce jmenován okupační správou.
A Edvard Beneš? Ten v průběhu války působil jako hlava státu v exilu, a byl tak (zvláště po atentátu na Heydricha) akceptován i světovými mocnostmi. Ale přitom v říjnu 1938 podal zcela řádnou demisi! Čili prezidentem se vlastně znova stal tak, že jej za něj stále všichni považovali, nikoli že jej jím zvolili. Tento stav zpětně legitimizoval až jeden z jeho dekretů, ratifikovaný v roce 1945 i parlamentem.