Před posledními prezidentskými volbami koloval v Moskvě takový vtip. Přijde Čurov (předseda ústřední volební komise Ruské federace v letech 2007 až 2016 – pozn. red.) k Putinovi: „Vladimire Vladimiroviči, mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou mám začít?“ – „Začněte tou dobrou.“ – „Zvítězil jste.“ – „V pořádku. A jaká je ta špatná?“ – „Nikdo pro vás nehlasoval.“
Vladimir Čurov, tato bez nadsázky ikonická postava ruského veřejného života pozdněputinského období, před časem skončil. Zda budou masové falzifikace realitou i po jeho zaslouženém odchodu, si musíme ještě necelý týden počkat. Blíží se volby do Státní dumy.
Volební procedura sama o sobě je nicméně věc citlivá na vnější vlivy. Existuje řada daleko jemnějších nástrojů, kterak výsledek volebního klání popostrčit zadaným směrem. Každý z nich může přinést kýžených pár procent hlasů, aniž by to nutně s sebou neslo tolik nežádoucí pozornosti a s tím spojených reputačních ztrát pro vítěze jako v případě otevřeného přepisování výsledků, jak tomu bylo v předchozích případech.
V zemi, kde se vůdce opozice bojí o život
První, co je potřeba při hodnocení podmínek pro možné pořádání férových voleb brát do úvahy, je obecně politický kontext. Patří sem úroveň politické konkurence a také ochrana základních práv a svobod (shromažďování, sdružování, projevu). Neméně důležitá je celková atmosféra volební kampaně – jestli probíhá bez zastrašování a jakýchkoli byť jen skrytých pohrůžek násilí či donucení, tak aby občané skutečně mohli bez obav svobodně projevit svoji vůli.
Vyčíslit, kolika procenty se mohou případné nedostatky podepsat na výsledném volebním zisku (nebo ztrátách) konkrétního kandidáta či politické strany, se jeví prakticky nemožné.
Přesto v obecné rovině můžeme říci, že demokratickému průběhu voleb bude prospívat spíše pluralitní politické prostředí, ve kterém existuje volná soutěž kandidátů a kandidujících stran bez nahodilých zásahů státu a kladení překážek a kde v poslední době již došlo (nejlépe opakovaně) k pokojnému a spořádanému předání moci a výměně elit. Strany jakož i samotní občané mohou mít tedy větší sklon k tomu akceptovat pravidla hry a pokládat stávající systém za legitimní.
Jinak by tomu bylo – například – v zemi, kde je veškerá moc soustředěna v rukou jedné osoby. Tam, kde je stranický systém dlouhodobě ovládán jednou politickou stranou, nevládní organizace jsou jedna za druhou drceny pod nástupem represivních složek, a kde vězňové svědomí, pronásledovaní pro veřejné aktivity, se počítají na desítky. A kde třeba vůdce nejvýznamnější opoziční strany může realisticky očekávat, že ho během procházky po centru hlavního města bude chtít někdo zabít.
Kdo kontroluje volební komisi?
Další známkou kvality voleb je jejich administrace, tedy způsob, jakým je tento proces řízen. Většina vyspělých zemích má pro tyto účely samostatný, zpravidla stálý, nezávislý orgán v podobě ústřední volební komise. Ta zodpovídá za přípravu, organizaci a řádný průběh voleb. Registruje jednotlivé kandidáty či kandidující subjekty, udržuje voličské seznamy v aktuálním stavu, stvrzuje hranice jednotlivých okrsků a obvodů a v neposlední řadě také stanovuje a vyhlašuje výsledky hlasování.
Rezervy v jejím fungování se opět těžko převádějí na konkrétní čísla. Přesto je zjevné, že hodnověrnosti celého procesu může obecně jen prospět, jestliže soustava volebních orgánů na všech úrovních bude přístupná veřejné kontrole, bude již svým složením odrážet pluralitu v podobě co nejširšího zastoupení jednotlivých kandidujících subjektů, jakož i občanské společnosti, a bude imunní vůči zásahům zvenčí – spíše než pokud by byla propojená či dokonce srostlá s jednou konkrétní (vládnoucí) stranou a některé klíčové kroky dělala za zavřenými dveřmi.
Složité zákony, které se dají vyložit různě. Podle momentálních potřeb
Neméně významným faktorem je samotný zákonný rámec, vymezující v ideálním případě pomyslné hrací pole. Sem spadá volební zákonodárství, upravující podrobně samotný volební systém, a také ústavní zákony. Ty určují základy samotného ústavního zřízení. Současně se volby dotýkají i řady aspektů správního a třeba i trestního práva.
Je tato legislativa srozumitelná a přehledná? Pokrývá skutečně veškeré aspekty celého volebního procesu? Poskytuje například voličům dostatečnou ochranu jejich zákonných práv?
Nedostatky zákonného rámce se – obdobně jako ve všech předchozích případech – těžko převádějí na konkrétní procenta. Přesto můžeme v obecné rovině tvrdit, že demokratické volby půjde snáz uspořádat v zemi, která se může pochlubit vnitřně jednotným zákonodárstvím, než v zemi s příliš komplikovaným právním řádem, umožňujícím vybírat různá ustanovení ve prospěch (či v neprospěch) některého z účastníků volebního procesu, nebo kde třeba některé typy protiprávního jednání (vybrané volební podvody) nejsou podle žádné přímé normy postižitelné.
Nelze přehlížet ani nezastupitelnou roli orgánů justice, zejména pak státních zastupitelství (prokuratury) a soudů, což má v této souvislosti význam mj. s ohledem na řešení sporných situací vycházejících za rámec kompetencí orgánů zodpovídajících za administraci volebního procesu.
Pokřivená média
Dalším, mimořádně důležitým prvkem je fungování hromadných sdělovacích prostředků. Mají všichni kandidáti skutečně stejný přístup do médií tak, aby se mohli ucházet o voličskou přízeň? Je informační pokrytí jejich působení vyvážené? Rozlišují hromadné sdělovací prostředky včetně těch hlavních s celoplošným dosahem například mezi zprávou a jinými typy sdělení, zvláště pak volební agitací?
Pokřivení mediálního prostředí se opět těžko převádí na volební zisky a ztráty. Určitě však můžeme tvrdit, že ideálu demokratických voleb bude vyhovovat spíše pluralitní mediální prostředí, jež ctí svobodu slova a ve kterém se hlavní sdělovací prostředky drží vysokých nároků na objektivitu a vyváženost.
Zcela jiné zázemí poskytuje systém stojící na kontrole informačních toků, jejž charakterizuje válečná propaganda, hate speech, blokování alternativních zdrojů informací nebo vězení za sdílení jinak pravdivé informace na sociálních sítích o otázkách veřejného zájmu (namátkou např. počet ztrát v ozbrojeném konfliktu na území cizího státu). V takovém systému stát, ať již přímo nebo nepřímo, ovládá hlavní hromadné sdělovací prostředky, provozuje celé fabriky internetových trollů a dlouhodobě se nachází na čelných místech pomyslného žebříčku co do počtu vražd novinářů v souvislosti s výkonem jejich povolání.
5 : 1 vypadá líp než 17 : 0
V demokratických zemích představují volby široce přijímaný mechanismus utváření orgánů státní moci, který zajišťuje občanům podíl na správě věcí veřejných. Umožňuje jim vybrat ze svých řad zástupce těšící se největší důvěře a v dlouhodobém měřítku tímto výběrem i kultivovat výkon státní moci a zvyšovat kvalitu vládnutí.
V jiných zemích může jít daleko více o fasádu k přikrytí cynické manipulace, o rituál sebeutvrzování úzké skupiny osob, jež mezitím kradmo uchvátila moc.
V režimech, jako je pozdněputinské Rusko, jsou to právě nerovné podmínky, které nedovolují uvažovat o konání skutečně demokratických, tedy svobodných a hlavně spravedlivých voleb. Ať už jde o přístup účastníků volebního klání ke zdrojům, nasazení státního aparátu ve prospěch stávajících držitelů moci či o uzavření systému pro plnohodnotnou účast dalších aktérů.
Samotný zápas se tak sice nějak odehraje. Při troše štěstí se snad obejde i bez gólů z přehlédnutého ofsajdu, penalty minutu před koncem za ruku, která nebyla, či některých nepotrestaných likvidačních faulů.
Někdy – když bude mít domácí mužstvo zajištěnu dostatečnou převahu – může být dokonce soupeři dovoleno zaznamenat i čestný úspěch. Přece jen 5 : 1 nebo 6 : 2 vypadá malinko věrohodněji než, řekněme, 13 : 0 nebo 17 : 0. Což je důležité – z hlediska legitimizace zavedených pořádků, vytváření zdání společenského konsensu a tichého uznání takto dosaženého vítězství doma i navenek.
Slušný výsledek se však v takových podmínkách uhrát nedá.
Jan Šír působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Specializuje se na politický, bezpečnostní a energetický vývoj nástupnických států bývalého Sovětského svazu. Je autorem a spoluautorem tří monografií včetně kolektivní práce Ruská agrese proti Ukrajině (Praha: Karolinum, 2017).
