Radosław Sikorski dlouho představoval ve středoevropském prostoru jedinečný politický úkaz. Nejenže byl symbolem vzestupu Polska do vyšších pater mezinárodní politiky, ale lákal také svým osobním příběhem. Ten měl v sobě řadu prvků polského postkomunistického snu.
Konec Radka Sikorského
Sikorski byl aktivní už ve studentském opozičním hnutí, v 80. letech emigroval, aby vystudoval elitní západní školu a pustil se do boje s komunistickým jihem s perem v ruce jako reportér. Nebál se nebezpečných a exotických destinací, ve kterých Západ na sklonku studené války sváděl boj s odumírajícím Sovětským svazem, jako byly Afghánistán nebo Angola. V devadesátých letech se Sikorski nejdříve podílel na transformaci polských ozbrojených sil, poté řídil jeden z předních Washingtonských think-tanků. V roce 2005 vtrhnul do polské politiky s aurou vydobytých zkušeností jako to nejlepší, co Polsko dokázalo vyprodukovat, a co ani postkomunistický marasmus nepokazil.
Radoslaw Sikorski
Ostatně Radosław Sikorski si toho byl vědom a svou státnickou image cílevědomě rozvíjel. Vybudoval si u Bydhoště noblesní sídlo, byl jedním z nejaktivněji tweetujících ministrů zahraničních věcí a rád veřejně vystupoval. Přesto se u něj objevily praktiky, které bychom čekali spíše u okresního politického hochštaplera.
V posledních měsících ho dusily skandály. Nejdříve se na tajných nahrávkách z přepychových lokálů ukázalo, že onen zápaďácký gentleman s téměř aristokratickým pozérstvím se občas chová a mluví jako poslední dlaždič. Aféra měla vliv na Sikorského odchod z pozice ministra zahraničních věcí, protože se pro stranu (Občanská platforma) stal nepohodlným. Raději byl uklizen na – sice ústavně důležitější – nicméně ne tolik exponované křeslo předsedy Sejmu. Skandály ale pokračovaly – nechal si proplácet tisíce kilometrů cestovních náhrad. Naposledy se zjistilo, že jako ministr platil přemrštěné sumy za korektury svých – jistě báječných – veřejných anglických projevů.
Schwarzenberg, Füle a Sikorski při setkání V4 a EU v Praze
Poslední aféra je zajímavější o to, že Sikorského nepodržel jeho nástupce ve funkci ministra a spolustraník Grzegorz Schetyna. Týdeník Wprost, který stál i za publikací zmíněných tajných nahrávek, se totiž obrátil na ministerstvo s dotazem, kolik bylo za ony služby účtováno, a dostal od tiskového odboru plnohodnotnou odpověď! Pokud by skutečně Občanské platformě na Sikorského budoucnosti záleželo, Wprost by tak lehce data nezískal.
Sikorski je na polské politické scéně odepsaný. Bude rád za kariéru v mezinárodních organizacích, kde však může být našemu regionu velmi prospěšný. I zde ale musí zcela zapomenout na exkluzivní posty, o které se ještě před pár měsíci ucházel (včetně šéfa unijní diplomacie).
Se Sikorského pádem je spojený mýtus, že končí-li architekt nové polské zahraniční politiky, uzavírá se jedna její kapitola a dojde k jejím okamžitým proměnám. Už první měsíce však ukázaly, že Polsko je nadále tam, kde bylo. Jeho hlavním dědictvím bude sebevědomá polská diplomacie.