Nejistota pojmu „umění“
Připomínají se slavné historky, kterak Damiena Hirsta, kluka z nuzných poměrů, který toužil po bohatství a slávě, na začátku 90. let minulého století vymyslel reklamní magnát Charles Saatchi, aby si na Hirstovi vyzkoušel, jakou moc má reklama a média. Hirst je marketingová bublina lidí, kterým nikdy nešlo o umění, tvrdí protihirstovská většina, nýbrž vždy jen o manipulaci POZORNOSTI – což je, jak bylo řečeno i na tomto místě, centrum současného umění i centrum dění v unavených, postindustriálních společnostech, které se v umění přece jen pořád nějak zrcadlí. I výstava v Tate prý vznikla především proto, aby seriózní galerie-muzeum dala legitimitu objektům, jež od Hirsta pod tlakem mediálního zájmu nakoupily velké instituce a banky, které by byly velmi nerady, kdyby Hirstova díla ztratila hodnotu a kunsthistorici je prohlásili za bezcenná.
- Retrospektiva Damiena Hirsta v Tate Modern autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3452/345184.jpg
- Retrospektiva Damiena Hirsta v Tate Modern autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3452/345183.jpg
- Dílo Damiena Hirsta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3449/344887.jpg
- Dílo Damiena Hirsta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3449/344886.jpg
Jak jinak poznat, že něco JEST umění a něco ne? Není právě Hirstova kariéra, v níž se pracuje s nejistotou pojmu umění, důkazem, že v tomto oboru se už neumíme orientovat, protože o tom, co je a není umění, se už dávno nerozhoduje na poli umění, nýbrž v institucionálním, zákulisním provozu?
Nejčastější námitkou proti Hirstovi je argument času. To on nakonec rozhodne, zda Hirst je, či není umělec. A až čas prověří jeho díla, nic z nich nezůstane, říkají všichni, kdo mu nemohou odpustit, že i aukci děl si přivlastnil jako umělecké dílo. Pozoruhodné je, že o potvrzení času stojí i sám umělec. Hirst přistoupil na retrospektivu, protože cítil potřebu „zkoušky časem“. Chtěl od času potvrzení, že ještě umělecky žije, a tudíž možná bude žít i v době, kdy už třeba nebude chodit po tomto světě. Čas je posledním soudcem, čas dává „dar umění“, třeba jako u Bacha a Warhola. Ale co by byl Bach bez svého Felixe „Saatchiho“ Mendelssohna, který na jeho skladby strhl pozornost, a co Andy Warhol bez mediálního mýtu, který spoluvytvářel?
- Dílo Damiena Hirsta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3449/344883.jpg
- Damien Hirst - „Hymn“ autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3446/344550.jpg
- Damien Hirst - „Trinity - Pharmacology, Physiology, Pathology“ autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3446/344549.jpg
- Dílo Damiena Hirsta zdroj: White Cube http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2924/292397.jpg
Současnost jako věčnost
Je to největší paradox umění této pozdní doby. Jako vše kolem se soustřeďuje na okamžik, na přítomnou událost, kterou koncentruje, zachycuje a přenáší na ostatní. A přesto si znovu a znovu žádá, aby tento efemérní okamžik, toto teď bylo chápáno a vnímáno jako věčnost. Ekonomicky řečeno: cílíme na peníze a jejich okamžité využití, ale přitom tajně doufáme, že jejich hodnota je a dál bude založena ve zlatém standardu, který je věčný jako zlato samo.
Kdo se chce dívat, a ne množit mediální historky, snadno zjistí, že Hirstovo londýnské ohlédnutí za čtvrtstoletím tvorby ve zkoušce časem odvážně odolává a nabízí minimálně jedno „věčné dílo“. Jmenuje se příznačně Tisíc let: předvádí životní cyklus much, které se v uzavřené vitríně rodí, prolétají otvorem do druhé části podivného terária, kde se vrhají na krev na hlavě z mrtvé krávy a nakonec končí na elektrické mucholapce.
„Vy jste své vrcholné (finální) dílo udělal hned na začátku,“ řekl Hirstovi před 21 lety, kdy Tisíc let vzniklo, malíř Lucian Freud. O umění asi opravdu rozhoduje čas, který v případě Hirsta jen nečekaně obrátil směrovou šipku. A otevřel prostor plněný bublinami mediálních historek, přes něž už neumíme vidět, co bylo, je a bude…
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
