Probíhající "předběžná retrospektiva" Damiena Hirsta v londýnské galerii Tate Modern se stala příležitostí k vyjádření názoru na současné umění. Všichni, kdo kdy o něm psali, či se díky své autoritě veřejně vyjadřují k dění ve společnosti, cítí povinnost říci, že toto pseudodílo – plné všelijakých zvířat ve formaldehydu, pilulek ve skříňkách kuriozit a barevných teček na zdi –, že tento paskvil nejbohatšího vizuálního umělce světa stojí možná za pozornost, ale jen proto, že předvádí hrůznou vyprázdněnost umění.
Tisíc let čili Jak propíchnout bublinu Damiena Hirsta
Nejistota pojmu „umění“
Připomínají se slavné historky, kterak Damiena Hirsta, kluka z nuzných poměrů, který toužil po bohatství a slávě, na začátku 90. let minulého století vymyslel reklamní magnát Charles Saatchi, aby si na Hirstovi vyzkoušel, jakou moc má reklama a média. Hirst je marketingová bublina lidí, kterým nikdy nešlo o umění, tvrdí protihirstovská většina, nýbrž vždy jen o manipulaci POZORNOSTI – což je, jak bylo řečeno i na tomto místě, centrum současného umění i centrum dění v unavených, postindustriálních společnostech, které se v umění přece jen pořád nějak zrcadlí. I výstava v Tate prý vznikla především proto, aby seriózní galerie-muzeum dala legitimitu objektům, jež od Hirsta pod tlakem mediálního zájmu nakoupily velké instituce a banky, které by byly velmi nerady, kdyby Hirstova díla ztratila hodnotu a kunsthistorici je prohlásili za bezcenná.
- Retrospektiva Damiena Hirsta v Tate Modern autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3452/345184.jpg
- Retrospektiva Damiena Hirsta v Tate Modern autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3452/345183.jpg
- Dílo Damiena Hirsta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3449/344887.jpg
- Dílo Damiena Hirsta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3449/344886.jpg
Jak jinak poznat, že něco JEST umění a něco ne? Není právě Hirstova kariéra, v níž se pracuje s nejistotou pojmu umění, důkazem, že v tomto oboru se už neumíme orientovat, protože o tom, co je a není umění, se už dávno nerozhoduje na poli umění, nýbrž v institucionálním, zákulisním provozu?
Nejčastější námitkou proti Hirstovi je argument času. To on nakonec rozhodne, zda Hirst je, či není umělec. A až čas prověří jeho díla, nic z nich nezůstane, říkají všichni, kdo mu nemohou odpustit, že i aukci děl si přivlastnil jako umělecké dílo. Pozoruhodné je, že o potvrzení času stojí i sám umělec. Hirst přistoupil na retrospektivu, protože cítil potřebu „zkoušky časem“. Chtěl od času potvrzení, že ještě umělecky žije, a tudíž možná bude žít i v době, kdy už třeba nebude chodit po tomto světě. Čas je posledním soudcem, čas dává „dar umění“, třeba jako u Bacha a Warhola. Ale co by byl Bach bez svého Felixe „Saatchiho“ Mendelssohna, který na jeho skladby strhl pozornost, a co Andy Warhol bez mediálního mýtu, který spoluvytvářel?
- Dílo Damiena Hirsta autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3449/344883.jpg
- Damien Hirst - „Hymn“ autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3446/344550.jpg
- Damien Hirst - „Trinity - Pharmacology, Physiology, Pathology“ autor: Matt Dunham, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3446/344549.jpg
- Dílo Damiena Hirsta zdroj: White Cube http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2924/292397.jpg
Současnost jako věčnost
Je to největší paradox umění této pozdní doby. Jako vše kolem se soustřeďuje na okamžik, na přítomnou událost, kterou koncentruje, zachycuje a přenáší na ostatní. A přesto si znovu a znovu žádá, aby tento efemérní okamžik, toto teď bylo chápáno a vnímáno jako věčnost. Ekonomicky řečeno: cílíme na peníze a jejich okamžité využití, ale přitom tajně doufáme, že jejich hodnota je a dál bude založena ve zlatém standardu, který je věčný jako zlato samo.
Kdo se chce dívat, a ne množit mediální historky, snadno zjistí, že Hirstovo londýnské ohlédnutí za čtvrtstoletím tvorby ve zkoušce časem odvážně odolává a nabízí minimálně jedno „věčné dílo“. Jmenuje se příznačně Tisíc let: předvádí životní cyklus much, které se v uzavřené vitríně rodí, prolétají otvorem do druhé části podivného terária, kde se vrhají na krev na hlavě z mrtvé krávy a nakonec končí na elektrické mucholapce.
„Vy jste své vrcholné (finální) dílo udělal hned na začátku,“ řekl Hirstovi před 21 lety, kdy Tisíc let vzniklo, malíř Lucian Freud. O umění asi opravdu rozhoduje čas, který v případě Hirsta jen nečekaně obrátil směrovou šipku. A otevřel prostor plněný bublinami mediálních historek, přes něž už neumíme vidět, co bylo, je a bude…
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)