Přes sto dětí bylo podle pověsti naposledy viděno s Krysařem. Možná skončily tragicky, možná na Moravě

„Všichni prošli a mizeli bez hlesu. A chmurný a němý vůdce pískal a pískal. Dav řídl za zvuků písně krysařovy; posléze krysař osaměl nad propastí…“ líčil Viktor Dyk události v německém městě Hameln. I když jeho novela vycházela nejprve časopisecky pod názvem Pravdivý příběh, co přesně se 26. června 1284 odehrálo, zůstává předmětem dohadů. A také uměleckého výkladu. Nejnověji v inscenaci brněnského Divadla Radost.

Německá pověst o Krysaři posloužila řediteli francouzského souboru Les Antliaclastes Patricku Simsovi, který představení v Radosti režíruje, jako základ pro mnohovrstevnatý příběh. Únos 130 dětí z města Hameln vypovídá zároveň šířeji o tématech manipulace, svědomí a lákavosti pomsty.

I divadelní Hameln sužují krysy. Jed na ně ale bohužel působí spíše jako energetický nápoj a kočky dokážou zlikvidovat za pár minut. Starosta tak uzavře smlouvu s krysařem, který si se zákeřnými hlodavci jako jediný umí poradit. Až potud se Sims víceméně drží původní legendy v podobě, jak je všeobecně známá. Nově ale starostovi v boji s krysami vloží do ruky i moderní prostředky.

„Chceš-li chytit krysu, musíš myslet jako krysa, musíš se stát krysou. V laboratoři se mluví o polidšťování krys, kdy jim do těla vpravují část lidského genomu, aby lépe rozuměly lidskému chování. Pro mě je ten konec o tom, jak je lidské a krysí sociální chování velmi podobné,“ říká Sims.

Divadlo Radost zpracovalo pověsti o Krysaři (zdroj: ČT24)

Pomsta za dluh

Možná tragédie, k níž mělo dojít koncem třináctého století v Hamelnu, má podle všeho oporu ve skutečných událostech, fakt ale zůstalo tak málo, že většinu nezbývá než si domyslet. Nejspíš navždy utajená pravda činí příběh o to zajímavějším.

Podle pověsti zaplavily hanzovní město Hameln v roce 1284 krysy. Potulný krysař všechny hlodavce vylákal hrou na píšťalu a utopil je v řece Vezeře. Jenže když byl problém vyřešen, radním se krysařovi za jeho služby platit nechtělo. Z pomsty svou píšťalou proto z Hamelnu vyvedl i děti tamních obyvatel.

Konců příběhu je vícero. Ve verzi, kterou v devatenáctém století zpopularizovali sběratelé pohádek, bratři Grimmové, se Hamelňané nikdy nedozvěděli, co se s jejich potomky přesně stalo. Dva svědci se sice vrátili – jeden byl ale slepý, takže nic neviděl, druhý němý, tedy nic nemohl říct. V jiných verzích krysař děti, stejně jako předtím krysy, utopil, zavřel v jeskyni, nebo dokonce vrátil rodičům poté, co radní konečně zaplatili.

Taneční mor? Křížová výprava? I to jsou možnosti

Ze skrovných písemných záznamů mnoho vyčíst nejde. „Léta páně 1284 na den (svatého) Jana a Pavla bylo 26. června jistým pištcem, pestrobarevně oblečeným, odvedeno 130 dětí pocházejících z Hamelnu, ztratily se u kalvárie v kopcích,“ stojí na takzvaném Krysařově domě v tomto městě. Nápis sem ale přibyl až v sedmnáctém století.

Dřívějšího svědectví se lze dopátrat v Lüneburském rukopise z roku 1430, kde jsou uvedeny další podrobnosti, včetně krysařova popisu:

„Třicetiletý mladík, pohledný a mimořádně dobře oblečený (…) přešel most a vstoupil do města Vezerskou branou. Pak začal po celém městě pískat na stříbrnou flétnu podivuhodného tvaru. A všechny děti, které tuto flétnu slyšely, v počtu asi 130, ho následovaly ven na takzvanou kalvárii a místo soudu. Tam zmizely, takže nikdo nemohl vypátrat, kam se které z nich podělo.“ Zapisovatel se dokonce odvolává na očité svědectví: „Našel jsem to v jedné staré knize. A matka děkana Johanna von Lüdeho viděla, jak děti odešly.“

Nic z toho k uspokojivému vysvětlení nestačí. Dopátrat pravdy se snažili mnozí. Například německý filozof a teolog Gottfried Wilhelm Leibniz spekuloval, že 130 údajně zmizelých dětí mohlo být účastníky dětské křížové výpravy. Cílem těchto tažení byl – po vzoru těch vojenských – Jeruzalém, který chtěli křesťané osvobodit od muslimů. Malí křižáci ale většinou umřeli cestou, pokud nepadli do otroctví.

Dohady zmiňují také přírodní katastrofy, rituální vraždy nebo epidemie, včetně takzvaného tanečního moru, tedy jevu pozorovaného zejména ve čtrnáctém a patnáctém století. Popisován je jako davová psychóza či hysterie, kdy celé skupiny „posedlých“ lidí tančily až do úplného vyčerpání.

Odešli za lepším, možná na Moravu

Střízlivě se proti tomu jeví vysvětlení, že hamelnský dorost prostě odešel za lepším. Konkrétně na východ, kam je odváděli takzvaní lokátoři. Majitelé půdy jejich prostřednictvím verbovali pracovníky, jimž zároveň slíbili možnost začít v nově založené obci, až si ji vybudují. Takovým „náborářem“ mohl být i krysař.

Koneckonců bratři Grimmové ve své verzi píší: „Někteří říkali, že děti údajně byly zavedeny do jeskyně a opět z ní vyšly v Sedmihradsku.“ Čili v Transylvánii, historické zemi rozkládající se v dnešním Rumunsku. Badatelé ztracené děti umisťují blíž k Hamelnu. Zmiňuje se východní Prusko či Pomořansko.

Německý profesor Jürgen Udolph věnující se onomastice (nauce o vlastních jménech) přesídlil Hamelnské do zemských okresů Ukerská marka a Prignitz v Braniborsku. Vycházel z předpokladu, že vysídlenci rádi ve své nové vlasti opět používají místní jména, připomínají si tak původní domov. Například u Hamelnu se do řeky Vezery vlévá řeka Hamel, která pramení v místě pojmenovaném Hamelspringe. A v Braniborsku je vesnice Hammelspring, přestože široko daleko žádný tok jménem Hamel neteče.

Profesor Udolph svou teorií odmítl možnost, že by se děti z Hamelnu usadily na Moravě. Tuto domněnku rozpracoval německý archivář Wolfgang Wann (mimo jiné vystudovaný v Praze a odsunutý po druhé světové válce z Opavy). Hamelnskou pověst se pokoušel rozplétat celoživotně. Díky objevu výše citovaného Lünburského rukopisu se mu podařilo spojit legendu o Krysaři s německou kolonizací moravského pohraničí.

Vyobrazení Krysaře na okně kostela v Hamelnu
Zdroj: Wikimedia Commons

Tato iniciativa se váže k olomouckému biskupovi Brunovi von Schaumburgovi, který má vazbu na starý šlechtický rod v Dolním Sasku, tedy ve stejném kraji – jaká náhoda – kde leží Hameln. Podle Wannovy hypotézy mladí lidé z Hamelnu právě z biskupova pověření založili na Moravě ves Hamlíkov.

Zmínka o ní se objevuje až v roce 1353 v soupisu zboží panství Hohlensteinů, tedy dlouho po možném příchodu 130 nových obyvatel. Zpustla ale před koncem patnáctého století, pravděpodobně kvůli husitským válkám, a nezdarem skončil i druhý pokus vesnici v nepřístupném terénu znovu obnovit. Definitivně zanikla v šestnáctém století, tentokrát nejspíše v důsledku hladomoru.

Kronika obce Podomí, v jejímž katastru Hamlíkov ležel, k možné souvislosti s německým Hamelnem uvádí: „Tuto domněnku jsme zpočátku považovali za nepřijatelnou, protože počet hamlíkovských usedlostí zdaleka neodpovídal počtu 130 dětí, jak vypráví pověst. Nicméně dnes, po uvážení, že děti mohly být rozmístěny i do dalších okolních vesnic holštejnského panství, založených podle jmen německými kolonizátory, nejeví se nám nyní tato domněnka tak nereálnou.“

Kryje Krysař temnější zvěrstvo?

S asi nejtemnějším vysvětlením přišla německá psychoterapeutka Fanny Rosteková-Lühmannová, která příběh Krysaře nahlédla perspektivou psychoanalýzy. Podle deníku Süddeutsche Zeitung spatřuje v pověsti touhu rodičů zbavit se navždy dětí, které byly ve středověku často hladové a na obtíž. „Vychází snad legenda z nějakého neštěstí, dokonce zvěrstva, pro které musel být krysař naléhavě vymyšlen jako omluvný obětní beránek?“ parafrázuje psycholožčiny úvahy deník.

I tomuto výkladu nahrává, že exodus dětí z Hamelnu nebyl původně spojený s potřebou zbavit město krys. „Deratizátor“ byl do příběhu dodán až v šestnáctém století, vypůjčením z jiných příběhů o krysařích, které se v té době vyprávěly.

Každopádně, poznamenává Süddeutsche Zeitung, pro současné Hameln je pověst ekonomickým požehnáním, ať za ní stojí cokoliv. Jako krysařova píšťala vábí každoročně do městečka tisíce turistů.